Cesta po Itálii (1954)

Taliansky, (neo)realistický režisérRoberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsidejepisno-turistickýtituls naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobeIngrid Bergmanovej&Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪Málem jsem se rozbrečel♪ / ♪ze samého štěstí.♪ / ♪Sním či bdím,♪opravdu jsem v Neapoli?♪atď;a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak...

Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70%

Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10

Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu?

Co na tom, že "Cesta do Itálie" postrádá příběh - i lyrický film dokáže nadchnout. Že ústí v nepravděpodobný a překotný happyend ? - Budiž, byla-li to vůle Boží.... Ale strávit víc než půldruhé hodiny s dvojicí tak nudnou a protivnou mi bylo zatěžko, přestože ji obklopovala všemožná lákadla Neapole a okolí, včetně hřbitova U Pramínků a písní v tónině sladkého nicnedělání. Řekl bych, že Rossellini ve snaze uniknout jak neorealismu, tak Hollywoodu zůstal trčet v jakémsi tvůrčím bezvětří, načichlém osobní krizí a zbožným přáním z ní vybřednout, tak jako se to (snad) podařilo jeho postavám. Mnoho kritiků spatřilo v "Cestě do Itálie" jeden z nejkrásnějších filmů všech dob, první skutečně moderní film, vášnivý romantický příběh, montaigneovskou esej.... Jen tomu poslednímu rozumím ; Montaigne je ovšem zábavný a nadčasový. Tady se už předpovídají Antonioniho záznamy odcizení, které mi - nejen pro svoji "modernost", jinak řečeno dobovost - nikdy nepřirostly k srdci.