Německo v roce nula (1948)

Taliansky režisérRoberto Rosselliniv roku 1948 natočil v rozvalinách vojnou zničeného Berlína drámuGermania anno zero, sledujúcu neveľmi šťastné osudy 12-ročného Edmunda (Edmund Moeschke) a jeho najbližšieho okolia. Snímka zachytáva neutešenú realitu, takmer doslovný boj o "chlieb každodenný", ako aj náročné vyrovnávanie sa so skutočnosťou, ktorá je natoľko odlišná od veľkohubých sľubov národného socializmu. Mladý hlavný protagonista čelí "skúškam" a morálnym dilemám, nútený hľadať správne východiská pre seba aj svojich najbližších, ktoré ale sú od správnosti neraz na míle vzdialené, v konečnom dôsledku ústiace do dvojitej tragédie. Sila Rosselliniho počinu je ukrytá najmä v obsahu, približujúc charakterovú pestrosť jednotlivých postáv, každej "obracajúcej sa", ako najlepšie vie (v zmysle pre seba, ale ani zďaleka nie vždy morálne). A hoci scenáristicky nejde o najlepšie dielo, najmä čo sa celkovej atraktívnosti, ale aj spracovania týka, kritika nacistickej ideológie aj názorový konflikt medzi postavami sú dostatočné silnými prvkami na to, aby dokázali diváka aspoň čiastočne zaujať. Vo filme sa striedajú lepšie momenty, napríklad svetonázor a vyjadrenia chorého otca rodiny (Ernst Pittschau), s horšími, ku ktorým patrí aj kostrbatý a príliš náhly záver (so slabou výstavbou v súvislosti s vývojom postavy mladého Edmunda).Germania anno zeroje na tom v každom prípade lepšie obsahovo, než technicky. Autentický zničený Berlín ponúka "na papieri" zaujímavé kulisy, v praxi ale až natoľko nezaujme. Ako pozitívum možno vnímať hudbu, ale nie jej použitie naprieč filmom, pretože v mnohých scénach pôsobí nadbytočne až nasilu.

V prvom rade som si hovoril, prečo taliansky režisér Rossellini chcel priblížiť povojnové dianie vo vojnou zničenom nacistickom Berlíne, ak by to rovnako zvládol aj u seba doma, vo fašistickom Taliansku? Nejaké mesto po bombardovaní či tvrdom oslobodzovaní už by sa našlo. Nie je to síce zásadná otázka, ale Taliani by sebareflexiu tiež potrebovali. Odhliadnuc od toho, námet filmu spĺňa to, čo sa od neho očakáva - bežný život mestských občanov, ktorý každodenne bojujú o prežitie. Veľká chudoba, krádeže, podvody, pozostatky nacistických myšlienok, šokujúco aj pedofília a svet, kde česť a ľudskosť sú až na tých ďalších miestach. Nazeranie z pohľadu malého chlapca síce nie je najvierohodnejšie, ani remeselné spracovanie práve najkvalitnejšie (film vyzerá, ako keby bol natočený o 10 rokov skôr), ale na zaujímavosti mu to neuberá. Záver je silný, čo umocňuje aj to, že divák na neho nie je vôbec pripravovaný. Bum a tragédia je na svete. Asi aj kvôli tomu silnému záveru je film o niečo nadhodnotený, než je jeho skutočná hodnota.

Na tyhle snímky vždy nahlížím ve dvou rovinách. Jedna je informativní, tedy z filmu se dozvím spoustu věcí, které jsem buď nevěděl nebo mi je potvrdí. Druhá rovina je filmařská. Tedy jak kvalitní divácký zážitek mě dílo dokáže poskytnout. Takže zatímco první úkol snímek vcelku obstojně plní, v tom druhém selhává. Nechápu proč Rimsymu přišel zrovna tento snímek tak důležitý, že o něm musel psát na Moviezone. 60% s bídou.

Je vidět, že to měl Rossellini propracované a že přesně věděl, jak to chce podat, ale osobně mi to přišlo celé dost urychlené, tezovité v dialozích a hlavně mi vadil přehnaně pesimistický konec, který jsem si pustil asi třikrát za sebou, abych se přesvědčil, že v něm ta symbolika není tak negativní, ale vždycky jsem to vnímal stejně. Žít se dá za každé doby, i když je sebeobtížnější a tohle mi vždycky přijde jako nejhorší možné řešení situace. Závěr je ale spíš problém můj, protože svůj smysl a opodstatnění má a já s ním jen nesouhlasím, takže všeobecně tu je největším problémem tezovitost. Rossellini chtěl co nejjasněji vyjádřit, v jakých poměrech žijí lidé v Německu těsně po konci druhé světové války a určitě to ukazuje pravdivě. Jenže celá situace tu vyplývá často nepřirozeně z úst postav, jako by se o ní takhle až didakticky bavili neustále. Zpočátku jsem ještě nad tím mávl rukou, ale bylo toho tolik, že mě to postupem času tahalo za uši a vždycky, když mě ten film plně pohltil, mě pár takových dialogů zase vrátilo do stejného stavu jako předtím. Rossellini to sice ve svém záměru má skvěle propracované a ve formě obzvlášť (jak už jsem psal), ale kdyby to pojal jinak, udělal by jenom líp. Bylo by to údernější, silnější a hlavně uvěřitelnější v tom smyslu, že by divák sledoval životné postavy se skutečnými problémy a ne jen fakt deklamující figurky. I když to je možná moc extrémní popis, vzhledem k tomu, že tu každý má nějaký charakter, ale stejně, vše vlastně na sílu. Silné 3*

Poválečný Berlín se nachází v troskách, "vznešené" ideje německého národa jsou ty tam, lidé živoří, snaží se přežít všemi možnými způsoby, potácejí se mezi zbořenými budovami poraženého německého národa, ideově vyprázdnění, s mizivou vidinou v lepší budoucnost. Italský neorealismus se zde předvádí v celé své síle. Snímek vyniká svoji bezbřehou  autentičností, silným a citlivě vystavěným příběhem, na výsost poctivou výpravou. Tragické vyústění filmu je bohužel očekávatelné přesto silné .. Hlavní hrdina příběhu, malý chlapec, končí podobně jako Hitlerova zhoubná a zvrácená ideologie "vyvoleného" německého národa .. Mrtvý a ztracený v ruinách vznešených budov "velkého malého" Berlína.