Drahá maminko (1981)

Predlohu nepoznám, neviem do akej miery teda reflektuje knihu, ale to, že Tina svoju matku vykreslila dosť ambivalentne, je zjavné. Pravdupoviediac, netušil som, že niekdajšia hollywoodska hviezda Joan Crawfordová bola tak šibnutá a tak psychicky narušená osoba. Hlavne teda v súkromí, na verejnosti nosila bezchybnú pretvárku a nedala na sebe nič poznať. Teda nie že by jej nie práve obvyklý zjav niečo nenaznačoval. Životopisne sa tváriaci film mi však prišiel skôr len ako taký súhrn pikošiek z domova, takých negatívnych hrozienok, ktoré majú za cieľ diváka zaujať až šokovať, než že by chcel danú osobu verne vykresliť. Lebo je potom zvláštne, že by takúto "matku" mala nejaká dcéra napriek jej šibnutosti naozaj rada. Čo sa týka prehrávajúcej Dunawayovej, jasne o tom svedčí "ocenenie" Zlatej maliny v kategórii Najhoršia herečka roka. A dalších malín tam bolo celkom dosť.

Filmu co do pověsti uškodilo, že je celý námět realizován na postavě reálné slavné herečky, v době premiéry jen nedávno zesnulé a pořád ve své zemi oblíbené. Být velkým fanouškem Joan Crawford, nejspíš mě film také namíchne a rozhodí. Já s ní zatím viděl (i blíže si pojím) jen dva snímky, kde mě určitě dost zaujala skvělým výkonem, ale pořád dokážu vDrahé mamincemísto životopisného filmu vnímat zajímavě stylizované drama s uměleckým portrétem ženy–umělkyně, která mimo sympaticky laskavá vystoupení na veřejnosti ukrývá v sobě i jednu daleko horší „jinou“ tvář. Faye Dunaway se téhle postavy zdánlivě inteligentní a inspirativní ženy, měnící se za dveřma rodinného pokoje v nesnesitelnou monstrózní bytost, chopila obdivuhodným způsobem. Šlo by možná diskutovat o tom, nakolik sama Dunaway již v některých scénách trošku hystericky nepřehání, jenže v tomto filmu mi toho přehnaného připadalo mnohem víc a to jak samotné extrémně vyhrocené chování hlavní postavy v některých situacích, tak např. i přehnaně barvičková stylizace scén zdánlivého rodinného štěstí (se samou růžovou a bělavou barvou)... až jsem brzy přistoupil na to, že v oné přehnanosti všeho se skrývá umělecký záměr. I když jsem si v zajímavostech přečetl, jak se ty nejvypjatější scény úplně rozchází s knižní předlohou a tím i údajnou realitou a některé scény jsem už sám vnímal za hranou, nemám problém věřit možnosti, že se ve vybraných lidech může probouzet afektový stav i z pitomých maličkostí a jistý temperament a charakter spolu se stresem a nespokojenosti v životě vyústit až v podobná skratová jednání, jimiž člověk terorizuje vlastní okolí. Film mě dostal i z opačného pohledu dcery, v níž i přes jistou pochopitelnou nenávist k matce může stejně vášnivým způsobem zůstávat i láska... a obojí se střídat až do konce, který v tomto filmu přináší jednu ránu iposmrtně. Nesnadné, často nepříjemné, možná i trochu dlouhé, ale zároveň i nesmírně vtahující sledování.[75%]

Další z pohledů dcer na svou slavnou matku, je vedlejší, že té adoptované. Vtipné je, že ji k psaní předlohy k filmu přiměla skutečnost, že byla vyděděna. Tohle totiž lidi zajímá, praní špinavého prádla na veřejnosti. Ovšem, přiznejme si, není u Vás doma občas také taková hysterie? Třeba já se takhle běžně chovám, když mám PMS nebo když objevím na sporáku fleky nebo na stole drobky. Ale vážně. Absolutně nechápu ty maliny. Ten film je úžasný, mrazivý, děsivý, občas až tragikomický a Faye Dunaway prostě skvělá. Můj syn, který ještě ani nemá rok a půl, po náhodném shlédnutí jedné scény ztratil chuť k jídlu a kdykoli se mi povedlo film zastavit, a na obraze byl obličej Joan/Faye, začal se bát. A já se mu vůbec nedivím. Moc se ale těším až si film pustím znovu, ve větším klidu. Nevím, kde je pravda, nevím to u Joan Crawford, nevím to u Marlene Dietrich nebo u Jany Brejchové, o kterých dcery také psaly svým způsobem nelichotivě, byť je jistojistě velmi milovaly. Ale když je tolik milovaly, proč jim nevadí vydělávat na jejich slabostech? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Co se děje za dveřmi řady domácností, v nichž ženy ztrácejí půdu pod nohama, ať už ztrátou partnerů, atraktivity, zaměstnání, vlivem menopauzy, a bůh ví čeho ještě. Život není peříčko a mít děti v pozdějším věku plus posedlost čistotou a vlastní dokonalostí rovná se průšvihu. Já bych Faye za ztvárnění téhle nešťastné a zlomené ženy dala spíš Oscara.

Životopisné filmy mám většinou rád, ale tenhle o Joan Crawfordové byl poněkud zvláštní. Je to vyprávěné z pohledu její malé a pozděj dospívající dcery, kterou matka naoko zahrnuje láskou, ale přitom ji psychicky i fyzicky terorizuje ve stupňujících se záchvatech. A je to natočené tak, že holčička vypadá jako nevinná princezna, zatímco její matka je div ne macecha ze Sněhurky či Popelky. Není divu, film byl natočený podle knížky dcery u které se většina lidí nemůže shodnout jestli na tom něco bylo, nebo to bylo kompletně vymyšlené. Američani měli v roce 1981 jasno a "odměnili" film záplavou Zlatých malin. Zas tak špatný to není, je to slušně natočené, jen poněkud jednostranně. A Fay Dunaway je možná sice přesná, ale své psycho scény tak brutálně přehrává, že se z toho stává karikatura.

Zahráno výborně, ale o životopisném filmu nemůže být ani řeč. Je to zfilmováné podle knihy, která byla napsána se záměrem poškodit a hlavně vydělat. Joan Crawford jistě nebyla svatoušek, nabumbaná asi docela řádila, ale další dvě adoptivní dcery o ní mluvili velice hezky a s láskou. Takže jak to bývá, pravda bude někde uprostřed.