My Dinner with Andre (1981)

My Dinner with Andre je něco tak vyjímečného, ale zároveň tak lehkého. Dokazuje nám, že k vytvoření opravdu perfektního filmu nejsou potřeba akční scény ani složitý děj. Stačí dva lidé, jeden stůl a rozhovor a přesto tě dokáže pohltit víc než většina moderních filmů. Louis Malle tady servíruje něco, co se dnes skoro nevidí a tím je inteligentní rozhovor dvou mužů který působí neuvěřitelně reálně. Rozhovor mezi Wallacem a Andrém není zároveň jen obyčejná konverzace, ale je to něco hlubokého zamyšlení nad životem, společností a dokonce i tím, co vlastně znamená „žít naplno“. Každé téma přirozeně přechází do dalšího a máš pocit, jako bys seděl u stolu s nimi. Herecké výkony jsou naprosto přirozené, skoro až dokumentární. Wallace a André nepůsobí jako herci, ale jako skuteční lidé sdílející své myšlenky a zkušenosti v životě. Právě tahle autenticita je nejsilnější stránkou filmu a nic nepůsobí nuceně, všechno plyne s lehkostí. Minimalistická forma je paradoxně obrovskou výhodou. Film tě nutí soustředit se na slova i myšlenky. Není to film pro každého, ale pokud se do něj naladíš, odmění tě jedinečným zážitkem, který v tobě zůstane ještě dlouho po skončení. My Dinner with Andre není totiž jen film. Je to filozofický dialog převedený do filmové podoby, který tě donutí přemýšlet o vlastním životě. Musím dát 5/5, protože je toto naprosto unikátní, inteligentní a nadčasové dílo.

Na YouTube jsem narazil na dvě ukázky nejlepších monologů z filmu – New York jako koncentrační tábor a akceptování samoty jako přijetí smrti. Na základě těchto ukázek jsem předpokládal, že v podobném duchu bude celý film. Mýlil jsem se. Tyto dva monology představují nejlepší okamžiky, ke kterým se divák postupně dostává. Zbytek však působí jako vata, která snižuje celkový dopad filmu i můj divácký zážitek. _______ Jako krátký film by to mohlo fungovat, ale na dvě hodiny to nestačí. V první polovině filmu mluví téměř výhradně Andre, a když už se konečně dostane ke slovu Wallace, sotva pronese dvě věty, než Andre opět přebere monolog. Wallace sice ve druhé polovině získá více prostoru, ale ani tak jsem neměl pocit, že by šlo o skutečný dialog mezi dvěma lidmi. Film spíše působí jako sólové vystoupení Andreho s občasným přerušením od Wallace. To samo o sobě nemusí být špatně, ale chybí zde dynamika, která by jejich interakci učinila zajímavější a živější pro diváka. S větší vyvážeností mezi oběma postavami by mě film bavil více. _______ Nejlepším monologům bych klidně dal pět hvězd, ale celému filmu dávám pouze tři.

Film který bych si nebýt systematického procházení nikdy nepustil. Je to jeden z mála film, které  nevím jak hodnotit. Dva muži sedí v restauraci a probírají co je realita, povrchnost, skutečné vnímání světa, vnitřní život. Nic jiného, žádný konflikt, drama, jen dvě hodiny povídání. Absolutně nefilmové, pro mě nestravitelné těžkotonážní filizofické a intelektuální dílo. Zároveň film, který nemůžu shodit jako nějaký pseudoart, spíše něco daleko nad mými intelektuálními schopnostmi, ba i ochotou nad takovými věcmi přemýšlet. Určitě chápu, že to pro někoho je na 5*... já se nebavil. počítal jsem každou minutu, v půlce jsem usnul. Výsledné 2* jsou tak spíše kompromisem mezi tím jaký film je a jak jsem ho vnímal já.

Milerád bych "Moji večeři s Andrém" objal stejně jako jistá důvěryhodná zámořská kritička, která ji svého času shrnula jako praštěný moderní platónský dialog o smyslu života, ve kterém se může divák potkat s protipóly uvnitř vlastního já - s hledačským dobrodruhem à la Don Quijote a pragmatickým požitkářem typu Sancha Panzy. To shledání mi nebylo nepříjemné - ale mnohem víc bych si ho užil, kdyby mi žvanivost díla nepřipadala tak amerikánská (nebo snad newyorská?).

Preintelektualizované a totálne ukecané dielo, ktoré začne nudiť až nebývalo skoro. A pre čitateľa titulkov je to takmer až peklo. Už riadne dávno sa mi nestalo, aby som musel použiť tlačidlo forward. Tu je to priam nutnosť, inak sa v tom obrovskom a balastoidnom texte divák rýchlo stráca a navrátiť sa ide ťažšie a ťažšie. Mne sa to od polovice podarilo, keď sa od príbehov neznámych ľudí, ktorí ani neboli na obraze a pre príbeh filmu boli  nepodstatní, prešlo aspoń na všeobecný intelektualizmus, s ktorým som väčšinou síce nesúhlasil, ale ako alternatívny konštrukt prečo nie? Moje uznanie patrí hercom, že sa to obrovské množstvo textu naučili, a na hodne dlhé zábery. Celkovo ma to však vôbec nechytilo, ani nezaujalo.