Ohnivé vozy (1981)

Ohnivé vozy jsou jedním z filmů, kde se hudba stane ironičtější než samotný film, který i přesto je povedený. Režiséra Hugha Hudsona pravděpodobně znáte jen jako režiséra Tarzana nebo právě Ohnivých vozů. Ohnivé vozy vypráví příběh o dvou britských běžících, kteří se probojovávají až na Olympiádu. Film se ze začátku zaměřuje na dva běžce, na Harolda Abrahamse a Erica Liddella. Především na Abrahamse klade větší důraz a nechává mu více času, především proto, když se snaží vycvičit, aby porazit Liddella. Film se svým směrem nenuceně přelévá z budování rivality mezi Liddellem a Abrahamsem, až k dosáhnutím nejlepších výsledků na olympiádě. Oběma pánům film nechává dostatečný prostor, aby rozvíjeli své charaktery a divák měl šanci je poznat a říct, co každého pohání v běhu. Na filmu cením, že k té rivalitě, která se z filmu zdá být jen na jedné straně, přistupuje jinak a tuto rivalitu transformuje v tokové soužití běžců, kteří jednoduše prahnout vyhrát na olympiádě, ale není vidět ta zákeřnost, vždy čisté charaktery, které jsou odhodlané vyhrát. Co mě na filmu lehce zamrzelo, je fakt ten, že film se nesnaží jednotlivé závody ukázat co nejnapínavěji, jen ukazuje skutečnost, jaká je. I když tu napětí v závodech nalézt můžeme, není to ta hlavní složka, což je na jednu stranu v porovnání se současnými filmi dosti netradiční, což cením. Ale na druhou stranu by si to divák, alespoň tedy já, přál. Film jakoby nekoukal na to, kdo vyhraje, kdo je rychlejší atd., ale spíše se zaměřoval na postavy a jejich duševní žití. Z hereckých výkonů tu máme Bena Crosse (Harold Abrahams) a Iana Charlesona (Eric Lindell), oba tito pánové odvádí skvělý výkon. Za zmínku ještě stojí Ian Holm v roli Sama Mussabiniho, který také odvedl moc pěkný výkon. Z technické stránky si tu můžeme všimnout pěkné kamery, která jednotlivé závody sice nedělá napínavé, ale krásné na pohled. Ale tím hlavním, co zastiňuje vše ve filmu, je hudba od Vangelise, tento pán nemá mnoho velkých filmových titulů, kde skládal hudbu. Má však dva, které mluví za všechno: Blade Runner a Ohnivé vozy. Zde je hudba naprosto senzační. Je pravda, že jsem trošku v rozporu s tím, že na Oscarech tento film porazil prvního Indiana Jonese v hudbě, ale přesto se musíme jednoznačně shodnout, že tu je krásná hudba. Nedobová hudba, především s elektrickými klávesy přesně ví, jaký tón má podat a ve výsledku tu máme krásnou hudbení souhru. Film má jednu z těch nejzapamatovatelnějších melodií kinematografie a když jsemna začátku napsal, že hudba je lepší než celý film, tak si za tím poměrně stojím. Celkově jsou Ohnivé vozy povedeným sportovním filmem, který některé diváky může nudit, protože k závodům nepřistupuje adrenalinem, ale tak nějak duševně. Známka:7,5/10

Chariots of Fire se mi dlouho vyhýbal, ale když na Vánoce běžel v televizi, tak jsem se podíval. Sportovní filmy mám rád, ale tenhle mě upřímně dost nudil. Styl vyprávění mi vůbec neseděl a i když po tom příběh úplně volal, tak naprosto chyběli emoce při vítězství hlavních hrdinů a vážně nechápu, jak se něco takového stane. Já myslel, že to dokáže vyvolat každý sportovní film naprosto automaticky.

Poměrně nezvyklý sportovní film, který se kromě klasického směřování k finálnímu olympijskému souboji, snaží také nakousnout řadu témat své doby. Navíc je zajímavé vidět, jak vypadala příprava a vybavení olympioniků před sto lety. Právě snaha věnovat se (nešikovně) i řadě mimosportovních témat ale vede k dějové roztříštěnosti, rozvleklosti a chvílemi i nudě. V hlavě tak na konci zůstává jen jedna výrazná melodie Vangelise. 5.7.2022 - ČSFD 76% / 71% IMDb

Patetické a nepřesvědčivé v charakterech, proslovech, dialozích i sportovních výkonech, zároveň v něčem sympatické - dobře to tu vystihl LeoH, tak budu šetřit síly. Jen mě zaujalo, že Lindsay Anderson, sám autor trilogie filmů, které počínaje If (Kdyby) šijí do zkostnatělé britské upjatosti a pokrytecké morálky, si na stará kolena zahrál ve snímku, který ji ani tolik netematizuje, jako je jí celý možná i nechtěně prosáknut. *~

Jedna z nejznámějších a nejikoničtějších filmových melodií vs. průměrný životopisný film s nezáživnou dramaturgií, zejména v jeho chaoticky odvyprávěné první polovině. Vyobrazení charakterů na mě působilo podivně chladně a neosobně a kluky jsem od sebe začal pořádně rozlišovat až někde za polovinou stopáže. Druhá část na olympiádě je už pak výrazně lepší.