Dny čekání (1971)

Film nejen o čekání (ostatně maďarský originál Szerelem nemá s čekáním nic společného), ale především o empatii, tj. schopnosti se vcítit do životních pocitů a tužeb a lásek, jedním slovem szerelem, někoho jiného, i když přitom běh vlastního života rozhodně není jednodušší. Je to film o toleranci - i s jejími mezemi. Ale je to také příběh o tom, do jak tenkých kapilár zatéká svévole politické moci... Pokud jsem napsal, že je to film o empatii, potom se to týká i diváků. Rozhodně ho nedoporučuji autistům.

Dny čekáníjsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku.

Károly Makk v komorním dramatu reflektuje následky maďarského povstání a pozdním návratem, ale i nepřílišnou doslovností mi evokuje Michalkův pozdější film Pět večerů - čekající žena, muž vracející se z vězení. Tady je ale navíc Lukyna péče o stánoucí tchýni, kterou vytrvale přesvědčuje o tom, že syn ve skutečnosti pěstuje zdárnou kariéru filmového režiséra v Americe. Právě mozaikovité vzpomínky umírající ženy na své mládí vytváří parametry a dělají snímek formálně rafinovaným (a připomínají Sindibáda, který je na takovéto parametrické naraci založen úplně celý).

Silný snímek, který těží z minimalistického pojetí, při kterém vidíme většinu filmu pouze umírající matku, která čeká na dopisy od svého syna, který je prý v Americe. Herecké výkony, hlavně matky "muže, který si žije svůj americký sen" , jsou skvělé a jen podtrhují dobře zvládnutý film. Jako film o stáří, důvěře, statečnosti a lásce je to výborné dílo, které je lehce pokaženo opravdu pomalým tempem.

Moje první zkušenost s tvorbou Károly Makka a musím uznat, že velmi pozitivní. Film natočený podle autobiografických povídek Tibora DéryhoLáskaaDvě ženyoslavuje mravní sílu, víru, lásku. V úvodu sledujeme dialog dvou naprosto odlišných žen. Stařenka a její snacha se baví o někom dalším. Je jím manžel snachy, tedy syn stařenky. Matka si myslí, že natáčí film v Americe. Její syn je ale delší dobu ve vězení. Makk v tomto filmu použil do té doby nezvyklou techniku střihové skladby. Rychlým střídáním vzpomínek, imaginací a reálna se snaží napodobit způsob, jakým pracuje lidské myšlení. Dále bych rád vyzdvihl kameru Jánose Tótha a herecké výkony dvou hlavních představitelek ženských rolí Lili Darvas a Mari Töröcsik.