Děti z mokřin (1999)

110 minut neotřelé krásy, ta minuta je stála tu jednu hvězdu a to za to nákupní centrum. Tím člověka nevybíravým způsobem vrátili do reality.  Přátelství napříč společenským postavením. Možná to zavání určitou naivitou, ale je to krásná představa.  Frantíci umí, jejich mentalita je mi blízká, jejich humoru se upřímně směji, mám rád jejich temperament, ale zároveň pohodu a klídek (a dobré víno).  A také to, že si nenechají srát na hlavu a umí se ozvat. Když stojí nálada za starou bačkoru, jdu a pustím si ty různé "tymiány, maminčiny zámky, četníky, studnařovi dcery, blondýny" a spoustu dalších pohodových filmů, dnes obohacených o další klenot.

Ona poetická atmosféra se tu zdaleka nepronáší do vizuální stránky tak, jak jsem si to dle plakátu představoval, až mi občas v rámci svého žánru spolu s režií připadala trochu průměrná. Francouzský venkov se sice nezapře, ale Pagnol či Robert tohle také nejsou, i k některým hercům či postavám jsem si déle nacházel vztah... nicméně v momentu, kdy jsem se s daným podáním plně smířil a díky jiným kladům ho přijal, začaly mě příhody vícera postav různého věku stále víc oslovovat a mile mě překvapilo, jaká menší epická sága zDětí z mokřinvypadla a jaké motivy spolu s koncem meziválečného období (byť možná ve zkratce) nabízí. To už jsem si nějakou dobu před tím začal vychutnávat onen jedinečný pocit okamžiku obyčejných, přesto kouzelných chvil... třeba u chytání žab, jízdy na konci vláčku, povídání si s dědou u rybníku, posezení u gramofonu v přírodě... a také ten motiv nezapomenutelného, přestože pomíjivého dětství (s krásným kruhovým symbolem houpající se pneumatiky)... v závěru s příchodem nové éry padající mrazivý sníh a symbolický skon. Ulahodila mi i hudba včetně závěrečné melodie. Po skončení tak nemám daleko od 4 hvězdiček a rozhodně jsem spokojenější, než u prvního setkání s tvorbou Jeana Beckera (Sympatický dareba). Ale nadhodnocovat vzhledem k rozpačitějším pocitům nebudu. Zatím totiž ještě doufám, že mě do třetice v budoucnu osloví Becker mladší ještě víc.[65%]

Garris a Riton žijí na břehu bahnitého rybníka. Riton má z druhého manželství tři neposedné děti. Čas od času utápí v červeném víně zármutek a snaží se zapomenout na svou Velkou lásku, svou první ženu Pamelu. Garris žije sám. Oba se živí paběrkováním, chytají žáby, sbírají hlemýždě, trhají konvalinky apod.Potud obsah. A další velký objev  =Jean Becker(Rozhovory s mým zahradníkem) . Riton =Jacques Villeret= Blbec k večeři. Člověk by ho fakt zabil, jak je blbej i v tomhle filmu. S tupým boxerem Ericem Cantonou se nakonec C, protože mu zachrání život. A Garris se nevzdá své lásky ke služebnéIsabelle Carré.PODRUHÉ 22-5-2023 Stále 4* , ale ještě víc mě prudil nablblý Riton. Mezitím jsem Jacques Villereta viděl ve "Zločinu v ráji", kde je naprosto skvělý. On je skvělý i tady, ale ta postava člověka přímo irituje.

Vím naprosto přesně, oč tvůrcům šlo. Natočit nějaký ten hřejivý a slunečný snímek z doby mezi oběma světovými válkami, aby to bylo jako filmy podle Pagnola, a do toho vrazit trochu toho filozofování o životě, ale žel je to od začátku falešné jak pětník a duchovní ani náhodou. Tvůrci by si měli přečíst třeba Měsíční pahorek v dlani od Henriho Bosca, než přijdou s takovou povrchní slátaninou. I ty herecké výkony, zbytečně přehnané a expresivní, mě od začátku štvaly - být to víc civilní, ba dokonce normální, asi nebudu soudit tak příkře. Takhle to vypadá spíše jako nechtěná kopírka něčeho, na co tvůrci nemají myšlenkový a především duševní a empatický rozsah.

Tohle je film, při němž nemám co řešit. A když nemám co řešit, nepotřebuji o něm ani psát. Řešení se ukáže hned na začátku a další děj (?) ho jen potvrzuje. Nic nového k němu nepřidává, jen ho rozšiřuje, a tím potvrzuje. Jean Becker je pokračovat té nejlepší lyriky francouzských románů. Pozn. (celkem nesmyslná): Představuji si "Paní Bovaryovou" natočenou Caludem Chabrolem (rozhodne ne podle mých představ), jak by ji udělal Jean Becker. Možná si to stačí promítnout v hlavě..., ale to už by zas nebyl Jean Becker. Pozn. 1: Hloupý Riton zde dává na pravou míru známé, byť značně pokleslé, provolání chytrého Václava Havla: "Trpělivost a víno vítězí nad uspěchaností a silou!" Pozn. 2: Flm velmi bystře akcentuje problém svobody! Pozn. 3: Včera (2. listopadu!) jsem našel, kromě hřibů kovářů, největšího hřiba pravého, kterého jsem kdy viděl. Zítra bych šel třeba na slimáky... a když bude škaredě, budu fermentovat tabák.