Sladký ničema (1999)

Jeden z těch lepších s WA. Zajímavý výkon Seana Penna v hlavní roli. Opravdu umí takhle hrát na kytaru ? Kromě kytary ho baví pozorování vlaků a střílení krys. Vtipné jsou různé verze v ději, např. jak to vlastně bylo s přepadením u pumpy ? I konec má vyprávěné alternativy. Je to u mne na 70% , 3,5* , zaokrouhleno však dolů .....

Navzdory tomu, že je to film plný krásné hudby, s dokonalým obsazením i hereckými výkony, a skvěle napsanou titulní postavou (Emmet Ray je v hereckém ztvárnění Seanna Penna prostě neodolatelný), mě moc nebavilo to sledovat a musel jsem se do toho dost nutit. Podle mě to prostě postrádá nosný příběh, který by to dramaticky rozvíjel z bodu A do bodu B. Ten film se líně táhne odnikud nikam, Emmet zůstává v závěru stejný jako na začátku, a celý film se pravděpodobně vykouří z hlavy za pár dní. Nesednul mi ani ten formát mockumentu, ty mluvící hlavy mě tam vyloženě obtěžovaly a kdyby se to z filmu zcela vypustilo, fungoval by podle mě líp, byť se obávám, že v rámci životopisného (respektive pseudoživotopisného) žánru - který osobně řadím k těm nejnudnějším vůbec - z toho stejně nikdy chytlavý děj postavit nešlo. A přesně pro tu nudu mě to minulo, což je škoda, protože některé momenty tam jsou vyloženě "allenovsky" kouzelné.

Sladký ničemaje jazzovou baladou ironií rozjíveného kabaretního klauna. Klaun vyvolil konstrukci se styčnými body slávy filmových světových veličin, ty doplnil o jazzové hrátky kytary s pocitem vnitřního světa, dále o uměleckou úzkost v niterné rozervanosti, a o Érota s psychoanalýzou. Klaun ve své jásající radosti ze života nenechá stranou ani filmový svět, vlastní intimní posedlosti a jevištní intelektuální artistiku. Životopisné prvky obhajuje dobrodružnou dynamikou a dodává jim punc dokumentu. Klaun si hraje s umělcovou osamělostí a rozpustile se hihňá u splavných anekdotických zlomenin. Vyvoleným hrdinou klaunovy lehoučce rozvernější verze jazzové balady je Emmet Ray (pozoruhodný Sean Penn), kytarový kouzelník jazzové kultury doby třicátých let. Pocity vnitřního světa jsou předávány v interpretaci hudebních not, úzkost je hnací silou umělce v jeho seberealizaci i dychtivosti po niterném naplnění. Osamělost je ale nechtěnou daní rozpolcenosti kytaristova vnitřního světa. Nejvýznamnější ženskou postavou je Hattie (velmi zajímavá Samantha Morton), němá pradlena a zároveň nejupřímnější milenka Emmeta. Laskavost se shovívavostí je sice mocnou zbraní, ale na umělcovu rozervanost obyčejně nevystačí. Důležitou postavou je Blanche (zajímavá Uma Thurman), Emmetova manželka z dobrých stavovských poměrů a intelektuálně ctižádostivá spisovatelka psychoanalytického vedení. Vášeň, láska, prchlivost a brzký příchod všednosti a nudy. Výraznější postavou je Al Torrio (příjemný Anthony LaPaglia), výkonný i nejvyšší osobní ochránce mafiánského šéfa a neurvalý milenec v manželství se nudící Blanche. A k výraznějším zde patří také Bill Shields (příjemný Brian Markinson), bubeník z Emmetova kvinteta a jeho druh newjerseyského osvěžení vášní života. Z dalších rolí: kamarádka Hattie i Billova tělesná radost ze života Gracie (Kaili Vernoff), pro Emmeta vydělávající animírky Hazel (Constance Shulman) a Iris (Kellie Overbey), Emmetem odmítnutá milenka Ann (Molly Price), konferenciér soutěže uměleckých nadějí (William Addy), přímý Emmetův agent Sid Bishop (Vincent Guastaferro), Hattie objevující hollywoodský filmový režisér (Josh Mowery), neobratný hollywoodský milovník William Weston (Fred Goehner), Alův veliký šéfík Joe Bedloe (Brad Garrett), ta Emmetova poslední milenka před jeho zmizením Ellie (Gretchen Mol), uctívaný Emmetův kytarový vzor Django Reinhardt (Michael Sprague), či průvodci jazzovým dokumentárním formátem (Woody Allen, Ben Duncan, Daniel Okrent, Nat Hentoff, Douglas McGrath a Sally Placksin).Sladký ničemaje filmovým špásem kabaretního intelektuálního klauna, milujícího jazz. Je to lehoučké a radostné osvěžení, odlehčené ve formátu, niterném rozpolcení i metodách klaunových anekdot.

Pár Woodyho nápadů proběhlo, ale moc jich nebylo. Nejvíc mě potěšil náhodný pád do padělatelské tiskárny. Potíž je v tom, že v 70. a 80. letech tyhle bonmoty ve svých filmech střílel kulometnou rychlostí. Ovšem většinu jeho současný tvorby znám a vím, že mnoho filmů potom natočil skvělých, takže mu odpouštím. Možná je to i Pennem, kterého nemám rád a příšerným dabingem.

Jedná se o takový knižní snímek. Celé mi to přišlo jak průměrná povídka. nemam rád tyhle "malé" sociální filmíky od Woodyho. Nejsou tak dobře natočené, aby bavili formou a obsahově je to prachbídně prázdné. Dokáži si představit, že množství lidí se to do vkusu trefí, ale obecně je to film o člověku, na němž je jediné dobré jen to, že umí hrát na kytaru. Mě se jeho hudba však nelíbila (jakoby nedal prostor tónu, přišlo mi to muzicky jakési přesekané). Emmet Ray je po celou dobu spíše nesympatický. Takové přerostlé děcko neustále opakující "já chci tohle a tamto". Za celou dobu filmu jede v zajetých kolejích. Utrácí peníze, opijí se, hraje na kytaru, žvatlá o svym talentu, rád kouká na vlaky a střílí krysy. Mě to takhle zní docela dobře, ale bohužel tam není nic víc, tudíž náhled do Emmetova života mě jen a pouze nudil. Jedná se o film, kde jsem po celou dobu čekal na to, až to skončí.