Pelíšky (1999)

Jan Hřebejk a Petr Jarchovský provedli něco, co se českému filmu povede asi jednou za generaci.
Natočili snímek, který se stal tak součástí národní kultury, že už ho dávno nesledujeme jako film.
Pelíšky se v Česku nehrají.
Pelíšky se citují.
Člověk si občas ani neuvědomí, kolik hlášek z toho filmu používá, dokud nezjistí, že půlka rodinných debat zní jako opožděný fanouškovský sraz Hřebejkových postav. Film se stal jedním z nejúspěšnějších a nejcitovanějších českých filmů své generace.
A přitom je na papíře děj vlastně strašně obyčejný.
Dvě rodiny.
Jeden dům.
Pár puberťáků.
Pár rodičů.
Trocha politiky.
Trocha lásky.
Trocha rodinných hádek.
A nad tím vším pomalu visí rok 1968 jako obrovská historická facka, která se blíží rychlostí nákladního vlaku.
Normální režisér by natočil nostalgickou komedii.
Hřebejk natočil něco mnohem chytřejšího.
Protože Pelíšky nejsou komedie.
Ani drama.
Ani nostalgie.
Ani politický film.
Jsou od všeho trochu.
Stejně jako skutečný život.
Miroslav Donutil zde hraje otce Šebka s takovou směsí tvrdohlavosti, naivity a dobromyslnosti, až člověk získává pocit, že někde podobného strejdu opravdu měl.
A pak přijde Jiří Kodet.
Kristepane.
Jiří Kodet.
Jindřich Kraus není postava.
Jindřich Kraus je národní kulturní památka.
Ten člověk chrlí hlášky s kadencí těžkého kulometu.
Každý jeho výstup osciluje mezi komediální genialitou a nervovým zhroucením.
A čím je starší, tím víc si člověk uvědomuje, jak strašně smutná postava to vlastně je.
Bývalý hrdina.
Zlomený člověk.
Chlap neschopný smířit se se světem kolem sebe.
A přesto neuvěřitelně zábavný.
Kodet za svůj výkon právem získal Českého lva.
A právě to je největší kouzlo Pelíšků.
Pod všemi těmi hláškami se skrývá něco mnohem silnějšího.
Smutek.
Nenápadný.
Tichý.
Plíživý.
Protože zatímco se smějeme plastovým lžičkám, nokům, skleničkám z NDR a rodinným hádkám, film nám celou dobu nenápadně připomíná, že sledujeme poslední měsíce jedné iluze.
Poslední měsíce naděje.
Poslední měsíce víry, že všechno může dopadnout dobře.
A právě proto závěr funguje tak brutálně.
Žádné velké projevy.
Žádný hollywoodský patos.
Jen život.
A historie.
Historie, která se na obyčejné lidi tradičně vykašlala.
Dneska navíc ještě víc vynikne, jak fantasticky jsou napsané všechny postavy.
Neexistuje tu jediný vyložený padouch.
Jen lidé.
Tvrdohlaví.
Směšní.
Omilostnění vlastními chybami.
Přesně takoví, jací bývají skuteční rodiče, sousedé a příbuzní.
A právě proto film nestárne.
Nestojí na dobových efektech.
Nestojí na módě.
Nestojí na trendech.
Stojí na lidech.
A lidé se za těch pětadvacet let zas tak moc nezměnili.
Jen mají rychlejší internet a dražší hypotéky.
Jasně.
Někomu může vadit epizodická struktura.
Někomu může připadat, že se děj vlastně nikam moc neposouvá.
A někdo mladší možná ani nepochopí polovinu dobových narážek.
Jenže to je úplně jedno.
Protože Pelíšky fungují i bez nich.
Jako rodinná tragikomedie.
Jako vzpomínka.
Jako kronika jedné generace.
A hlavně jako jeden z těch vzácných filmů, které si národ doslova adoptuje za vlastní. Řada kritiků i diváků je dodnes považuje za jeden z nejlepších českých filmů vůbec.
Pět nerozbitných skleniček z pěti.
A jeden celý nok navíc za Jiřího Kodeta, který zde předvádí výkon tak legendární, že kdyby se Pelíšky skládaly jen z jeho scén, stejně by z toho byla česká filmová klasika.

Kdo tu dobu zažil, asi si to užije o něco víc, ale i nezasvěcení se pobaví skvělými hereckými výkony, dialogy a scénami. Humor je dokonale vypointovaný, hlášky z filmu zlidověly, prostě jedna z nejlepších českých komedií, kterých se po revoluci natočilo dvanáct do tuctu. Možná by se dala vyčítat účelová sentimentalita, ale i ta je dávkována s mírou a vkusem. Polívka, Donutil, Stašová, Holubová, Kodet, Dušek atd. se skvěle doplňují, vztahy mezi nimi fungují dokonale. Jen málo dobrých českých filmů bylo natočeno (po rozdělení Československa) a především skutečně vtipných komedií - tam bezkonkurenčně vládnou Svěrák a Hřebejk.

⭐️⭐️ Klasika, kterou má skoro každý doma jako„povinnou výbavu na Vánoce“. A možná právě proto mě to nikdy úplně nebralo. Jo, nedá se tomu upřít, že todocela věrně zachycuje dobu. Atmosféra funguje, některé hlášky zlidověly a pár scén je fakt dobře trefených. Jenže čím víc se to snaží být „naše“, tím víc z toho leze takové to typicképražáctví. Postavy jsou často spíš karikatury než reální lidé a některé momenty působí zbytečně přehraně. A ano, jakmile se tam objevíHolubová, tak to jde ještě o kus dolů. Neříkám, že je to úplně špatný film – své kvality to má a chápu, proč to má takový status. Ale osobně mě to spíš míjí, než že by mě to bavilo. Za mě jeden z těch filmů, které „by se měly líbit“, ale prostě to tam není.

Nejpřeceňovanější odpornost čecháčkovské kinematografie by mi tak moc netrhala žíly, kdyby s ní ČT rok co rok nehyzdila štědrovečerní program. Národ sám si tento hnus neodmyslitelně spojil s Vánocemi, a já opravdu nevím proč. Jistě není nic vánočnějšího, než když uřvaný agresivní magor doslova přivede svou manželku do hrobu. Ha ha, to je tak vtipné! Ještě jí mohl rozbít hubu, u toho by se vánoční dárky rozbalovaly ještě lépe. Prý to bylo hovado i ve skutečném životě, a namísto toho, aby ho někam zavřeli, udělali z něho hvězdu. Bohužel oblíbenost této perverznosti dost vypovídá o smyslu pro humor tohoto národa. Když se někde pšouká, sere a chčije, je to pro národ podřadný styl humoru. Ale dejte tam politické pozadí a pár rádoby vtipných (ve skutečnosti vysloveně tuctových) hlášek, a hned se z toho stavějí klády všem, co danou dobu zažili. Přitom ani to vykreslení tehdejší doby se nepovedlo! Lidé v roce 1967 byli úplně blbí, neznali plasty (např. plastové hračky) a nevěděli, že se teplem deformují? To byl jeden příklad za všechny Jestli toto měla být komedie, n.ebylo splněno zadání. A když ve škole nesplníte zadání (nedodržíte zadaný literární útvar), dostáváte nedostatečnou, nebo ne? Já tedy také dávám nedostatečnou!

Nejkontroverznější porevoluční film. Krásně sentimentální a veskrze úchylná vzpomínka na iluzi, že jsme se všichni mohli mít rádi - přívrženci tatíčka Masaryka i tatíčka Stalina. Naštěstí přijel tank a sen žije. Protože se nerozložil vlastní vahou. Jak mi jeden známý kdysi řekl: "To je česká psychóza !"