Chi l'ha vista morire? (1972)

Kvalitní giallo, které těží hlavně z atmosféry nádherných Benátek, kanálů ponořených do mlhy a ústředního zneklidňujícího hudebního motivu z pera mistra Morriconeho. Film je technicky na vysoké úrovni, pochválím hlavně dobrou režii a opravdu vynikající kameru. Herci taky nejsou žádná béčka, trio Lazenby-Strindberg-Celi se mi velmi zamlouvalo. Děj je klasicky zamotaný, nepostrádá zásadní žánrové atributy, maskovaného psychopata, spoustu podezřelých, napětí i tajemno... Zkrátka ve svém žánru po všech stránkách nadprůměr. Vražd tu sice není mnoho a závěrečné rozuzlení možná nebylo příliš originální, ale i tak z mé strany spokojenost a zasloužené 4*.

Šablónovité giallo, kde je jediným odklonom od tých najzákladnejších pravidiel a klišé žánru azda len to, že sa tu vraždia (aj) deti. Inak všetko vrátane vyvrcholenia a motivácií sú ako z počítačom vytvoreného generického gialla. To klišé je ale na filmové plátno prevedené celkom zručne, kamera je príjemná, hudba divoká, ženy krásne, no najmä atmosféra zimných Benátok je očarujúca. To mesto je stvorené pre horory (viď. Anima Persa).

Sekvence úvodních titulků slibuje víc, než kolik Ladův žlutovzrušoun úhrnem poskytne : proti Benátkám snímaným s citem pro atmosféru a detail a v projevu sympaticky střídmému Lazenbymu (jedinému jednorázovému z filmových Jamesů Bondů) stojí slabiny scénáře, citová nezúčastněnost tvůrců (tedy pokud neslouží společenskokritickému záměru, mně uniknuvšímu) a nakonec i Morriconeho dětský sbor, který mi potřetí už nezněl tak účinně jako poprvé a pošesté mi obracel oči v sloup. Tím nejpozoruhodnějším na "Kdo viděl, jak umřela ?" pro mě nebyl některý z kladů snímku, nýbrž skutečnost, že se hned v několika podrobnostech shoduje s (o rok mladším !) "Teď se nedívej". Nejde o prvky zásadní, a přece... U režiséra Roegovy velikosti mě něco takového zaskočilo.

Nezvykle mrazivý start. Chladnokrevná vražda malé dívenky za doprovodu úžasně ponurého dětského chorálu dává v naději na nezapomenutelnou podívanou. Bohužel tomu je jenom zpola. Aldo sice umí s pomocí Morriconeho hudby vyvolat příjemné mrazení, ale postupné vsakování monotónně žlutých barev nedává šanci v silnější zážitek. Vraždám chybí nápady nebo explicitnější momenty, opět se hodně kecá a vraha známe díky jedinému detailu očí už po dvaceti minutách. Ústřední dvojice v podání Bonda Lazenbyho a lvice Strindbergové je už však naštěstí v pořádku. Z filmu se tak vyklubalo lehce nadprůměrné giallo s pěknou hudbou a studeným prostředím italských Benátek.

Hudba Ennia Morricone pozvedá některé scény z obyčejných na umělecké, bohužel to ale neplatí pro celý film a je to sakra škoda. Aldo Lado totiž hlavní prvky žánru využívat umí a začátek je více než sympatický. Jenže po skvělém začátku, a sice ve chvíli, kdy začíná vyšetřování vraždy, napětí i zábava povolí a do tempa se již znovu nedostanou. V podstatě tak jako v předchozím (a debutním) filmuLa corta notte delle bambole di vetro, ani tímto filmem se Ladovi nepodařilo vytvořit dílo, které by mělo šanci stát se ve svém žánru výjimečným, i když to po určitou dobu vypadá slibně.