Boží ruka (2021)

Skoro všechno ve filmu je pravda, tvrdí Sorrentino, ač hned v první minutě servíruje lež o Maradonovi jakožto nejlepším fotbalistovi všech dob. Ale konec fotbalovým kulturním válkám a žertování, je v určitém směru úplně jedno, co je fabulace a co je pravda. Je to krásný snímek, kdy se v úžasných obrazových kulisách, jak to u Sorrentina známe a máme rádi, odehrává poměrně pomalý a komorní příběh, který ovšem vypráví o nesmírně silných coming-of-age momentech a náladách, kde do sebe naráží vážnost (i tragičnost) s veselou komediálností a bezkonkurenční italská estetika s přízemností. A ta ingredience v podobě jakéhosi katolického a neapolského magického realismu je půvabná. Pakliže je pravdou (prý ano) i scéna setkání sAntoniem Capuanou, tak je to vtipnější i více odzbrojující obraz nežli Luisa Ranieri na lodi. I když ho Paolo alias Fabietto neposlechl a začal snít ve vlaku směr Řím...

Předpokládám, že to byla poctaPaola Sorrentinasvé Neapoli. Ve filmu mě rušilo, zda sestra hlavního hrdiny se objeví nebo se budeme muset spokojit jen s jejím hlasem. Jinak to byl oslňující pohled na nelehké dospívání hlavního hrdiny proložené pohledy na ošuntělou i krásnou Neapol včetně jeho netradičního zasvěcení v muže. Závěr jen evokuje jistý autobiografický ráz směřování životní cesty režiséra.

„Mnou vchází se do města věčné strasti. Mnou vchází se v bol, který nemá rána. Mnou vchází se do zatracenců vlasti."Nelehké dospívání ve vzpomínkách Paola Sorrentina má hloubku, duši a vyznává se niternou láskou k rodině a Neapoli. Paolo Sorrentino umí vyprávět krásné příběhy, které dokážou zasáhnout. Věřím tetě Patrizii setkání s Malým mnichem, pro mě je také skutečný, stejně jako pro jejího synovce Fabietta. Epizoda s baronkou Focale mě nepohoršuje, akt zasvěcení je vzhledem k okolnostem a radám otce přirozený. Mladý Fabietto mnoho ztratil, ale o to víc našel.

U každého autora nastane čas, kdy si chce natočit svůj vlastní příběh. Potkalo to bohužel i Sorrentina. Jeho jedinou záchranou je až snová krása Luisi Ranieri, jenž svou nespoutanou a přírodní krásu předvede s takovou lehkostí, že i když na celý film později zapomenete, ona vám v hlavě utkví ještě dlouho.

Autobiografický příběh mladéhoSorrentina? Hezký film o dospívání a zásahu do něj přísnou rodinnou tragédií. V první polovině jsou i hádky a třenice mezi postavami odlehčené typicky italským humorem a film je milým nahlédnutím do neapolské rodiny bankéře s vtipnými postavami i momenty. Druhá polovina pak trefně vystihuje prázdnotu a tápání teenagera v nutném osamostatňování se, bez podpory a lásky rodičů. Sorrentino s jasně čitelným příběhem, bez metaforických ornamentů a vizuálních výstřelků. Ale taky s všeobecně ohraným filmovým příběhem.