Oni a Silvio (2018)

Tady si vystačím s oficiálním textem distributora (Oni a Silvio 1): Spektakulární tragikomedie o životě a blízkém okolí mediálního magnáta a bývalého předsedy vlády Silvia Berlusconiho s jiskřivou fantazií, do masa tnoucí ironií i smířlivým patosem. Jen doplním, že jde opět o audiovizuální majstrštyk, okořeněný skvělým hereckým výkonem, jaký předvedl Toni Servillo (zde dokonce v dvojroli).

Díky znalosti předchozích filmů Paola Sorrentina musím říct, že jsem úplně přesně pochopil, co všechno režisérovi imponovalo na Berlusconim, aby měl důvod ho takhle na trvalo zvěčnit. Ta bujarost, velkolepost, zhýralost života samotného Silvia je něco s čím se Paolo Sorrentino obecně potýká v mnoha svých filmech. A ano, jsou momenty, které jsou tu jednoznačně geniální. Jenže tu není příběhová kostra. Dvě a půl hodiny koukáte na dvě různé příběhové části. První bez Silvia, druhá s ním. Herecky v první polovině vládne Riccardo Scamarcio, který se k Silviovi snaží dostat. Ve druhé pak vládne Toni Servillo coby Silvio. Oba se dostávají do různě neuvěřitelných situací, kde ty méně absurdní a více politické jsou překvapivě více zajímavé. Jenže pořád se vracím k tomu, že režisérova vize opakovaně přebyla obraz nad vyprávěním příběhu. Jen tady už to po opulentní Velké nádheře, popřípadě Mládí, přestává bavit.

Na filmu mě upřímně nejvíce pobavilo označení jako komedie. Ona totiž tato okázalá bunga bunga je spíš smutným příběhem o lidech, kteří neví, co s penězi.Silvio Berlusconije jistě zajímavá postava a s nadsázkou lze prohlásit, že lepší filmový životopis by si snad nezasloužil, jelikož jde spíše o filmový medailonek než o skutečný film, který by reálně něco vyprávěl. Silvia Berlusconiho zde ukazuje jako výraznou osobu, snad excentrickou, snad i geniální, charismatickou, temperamentní... Toto krásně podtrhují dvě scény, které mě zaujaly. V prvních momentech, kdy se ve filmu objevuje, hovoří se svým vnukem, ten jej obviňuje z toho, že šlápl na hovno. Silvio toto tvrzení odmítá, prý nešlápl na hovno, urputně se toho drží a pak chlapci s klidem vysvětlí, že jde o zahradnické hnojivo, které svou strukturou exkrement připomíná. Chlapec tomuto uvěří, načež mu Silvio vysvětlí, že o tomto je politika - o tom mluvit i o hovně jako o zahradnickém hnojivu, až tomu posluchač uvěří. Dalším výrazným momentem je samozřejmě scéna, kdy Berlusconi volá náhodné ženě o prodeji domu - celý rozhovor je napsán silně charismaticky, ačkoliv je zřejmé, že se Berlusconi hrou na markeťáka pouze baví. Filmový obraz bývalého italského předsedy vlády a neskutečného boháče si mě tímto získává, přidáme-li k tomu ještě nejednoznačnost toho, zda je to fakt jen politik, nebo chce lidem opravdu pomoct, mi z filmu přijde jasná, podloženo e. g. rozhovorem se ženou o tom, že nikdy nechtěl Itálii pomoct, ale myslel jen na sebe, a následným jiným rozhovorem, kdy se přiznává, jak Itálii skutečně miluje. Třešničkou je pak samozřejmě moment, kdy je mu rozmlouváno, aby v projevem nevtipkoval - kdy se poměrně dost egoisticky odkazuje naWinstona Churchilla- což snad lze pokládat i o jakousi snahu o (snad excentrické) porovnání dvou zcela odlišných velikánů. Tyhle ingredience fungují skvěle a dělají z Berlusconiho postavu hodnou mého zájmu, bohužel však z filmu nedělají geniální dílo. Protože film, ač je napsaný dobře, tak lze pochybovat o tom, zda skutečně drží pohromadě. Film je uveden dlouhým prologem o nějakém Sergiovi, o němž nevím, proč mě má zajímat, kromě toho, že jej vzrušuje Berlusconiho tetování na ženském zadku - náhodnou asociací je to takovýLuhrmannůvThe Great Gatsby, protože se zde o Berlusconim taky jen šeptá (to lui lui), dokud jen v pompě neuvedou. Mnohem expresivnější, sexuálnější a zdrogovanější Gatsby, skoro až wannabeWolf of Wall Street, což by snad mohlo být fajn, protože ono je občas trochu sexu nebo koksu fajn, ale zde to člověka donutí přemýšlet spíše o tom, jestli není něco špatně v kinematografii, když se sexualizuje oduševnělé porno s božsky dokonalými těly skoro každých pár minutek. Sice jsem ten poslední, komu by snad občas nějaký oduševnělý sex s pěkným tělem vadil, ale též jsem zastáncem toho názoru, že láska je taky fajn (a vlastně mnohem víc fajn než náhodné one night standy, orgie a bunga bunga shitty) a láska v tomto filmu není, ačkoliv se to na konci ten film snaží křiklavě předstírat. Silvio Berlusconi byl politik a podnikatel a loro se v tomto filmu snaží z politika a podnikatele udělat člověka, což je vidět v naprosto směšné scéně o tom, že všechny jeho fidanzate presupueste vypadají jako jeho bývalá žena (jen abych to podtrhnul, ono to asi nebude o lásce, když pícháte vizuálně stejné ženy, jako byla vaše bejvalka). Přes tyto všechny očividné zlý nepěkná věc však musím přiznat, že jsem si sledování Loro užil i přes jeho délku a snad bych si i troufl tvrdit, že původní dvoudílná verze by mohla být ještě lepší a smysluplnější. Čestnou zmínku si zaslouží pochopitelně iToni Servillo, který roli významného italského politika vznáší do nebes.

Silvio Berlusconi si bezpochyby zasloužil, aby ho veřejnost viděla takto. S nekonečnou chutí na sex a touhou po moci. Ta se skrývá za vším a úplatky někdejší premiér rozhodně nešetřil. Je v tom poznat typický Sorrentino, jehož jsem já objevil seriály Mladý papež a Nový papež. I zde máme řadu zdánlivě nic neříkajících leckdy abstraktně působících obrazů a scén, které mají jistý symbolický význam. Je zde hodně moderní hudby a hodně leckdy až poeticky vyznívajících scén, kdyby ovšem nešlo o téma korupce a zneužívání moci. Silvio je vykreslen nejen jako milovník, ale i jako tvrdý politik, který se nebojí zkoušet korumpovat prakticky kohokoli a to naprosto bez vytáčení a nějakých vytáček. Jde rovnou k věci a nemá strach. Že je v jeho filmech hodně sexu, nahoty a vulgarit je vlastně běžné. Tentokrát to ale lze jaksi pochopit, protože k bývalému majiteli AC Milán to tak nějak vše patří. Italského expremiéra uvidíme sice v prvním filmu až po delší době, ale to je teprve příprava na film číslo dvě. Nutno dodat, že při takové stopáži (či dvou filmech, jak chcete) bychom přeci jen mohli z Berlusconiho vidět víc než večírky. Jen slovně je zmíněna evropská část jeho působení či samotná italská politika nebo mínění veřejnosti. Tím ale dochází k tomu, že se nic moc nedozvíme o tehdejší Itálii a není tak úplně jasné, proč vlastně veřejnost volila opakovaně právě nadutého Italského podnikatele, který se opakovaně snaží vypadat mladší. Také on sám zmiňuje několikrát minulost, ale my nevíme, jak se ke svému bohatství dostal (víme jen, že stavěl domy) a tudíž je složitější mu rozumět či jej chápat.

Starý, bohatý muž, který ke svému bohatství přišel bůhvíjak. Předseda vlády (několikrát), vlastník vlivných médií a mnoha firem (střet zájmů), má problémy se zákonem, podezřelý z podvodů a nekalých praktik. Krucinál, koho jen mi to připomíná, když se navíc ukazuje, že i on má své motýle? Nahoty je tu opravdu dost, ale nevadilo mi to. Myslím, že ta spousta žen, často nahých měla ukázat tu povrchnost, snobství a tu moc peněz, stejně jako vlastní sopka. Egoistický, sebestředný, kontroverzní. Jistě, ale viděl jsem i člověka, který prostě odmítal zestárnout. Stella měla pravdu, byl trapný, ale měl rád ženy a pomocí peněz je získával snadněji.