Baaria (2009)

Jedná sa o sériu scén, z ktorých mnohé sú zobrazované s pozoruhodnou originálnou krásou. Je to freska života v južnom Taliansku od 20. rokov minulého storočia po súčasnosť. Vo filme existuje však príliš veľa jednotlivých scén, ktoré sa nespájajú, aby vytvorili film. To neznamená, že by ste sa na to nemali pozerať. Skôr naopak. Veľa z nich je skutočne pozoruhodne nádherných. 6/10

Giuseppe Tornatore je skvělý režisér, který dokáže výtečně zachytit postavy, ale i prostředí a vlastně také dobu. To se mu daří i ve filmu "Baaria", kterým vlastně navazuje na svůj film "Bio Ráj". Jenže mám pocit, že si vzal schéma a akorát do něj zkusil napasovat nové postavy a osudy, což tentokrát tak skvěle nevyšlo.

pre mna velke sklamanie...velmi neprijemne,rychle,skratkovite...akoby mihot za oknom vlaku alebo ked chcete vyrozpravat zivot cloveka za 10 sekund napriek tomu,ze na to mate vyse 2 hodiny...navyse dost nudne...moznosti boli velke,vysledok primaly...jediny plus bolo talianske prostredie..toto sa malene nepriblizilo ani na svetelny rok...

Líbilo se mi, jak je to vyprávěno - v obrazech a epizodách a je to vyloženě divácky nevděčné, což od sledování během první půlhodiny odfiltruje lidi, co prostě na to nejsou/nemají na to náladu, a ten zbytek může sledovat proměny sicilského městečka během padesáti let s nádherným vizuálem a naprosto famózní hudbou mistra Morriconeho. Příběh tu vážně nijak epický není, ale o tom ten film ani neměl být, a mi osobně to takhle vyloženě sedělo. Potěšilo i malinké pársekundové cameo bohyně Bellucci.

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy.