Ennio (2021)

Včera jsem viděl thriller s pro mě tak nestravitelným soundtrackem, že jsem si musel zlepšit zažívání poslechem dvou záchranných skladeb. Dnes jsem naproti tomu viděl dokumentární film, u něhož bych si dokázal představit menší dávku informací (hlavně té zbytečné adorace tu bylo v závěru až nezdravě mnoho), abych si mohl více užít hudební stránku. Giuseppe Tornatore by musel být opravdu příšerným neumětelem, abych v tomto případě nešel do plné palby. Tady šlo o poctu géniovi a pro mě nejlepšímu tvůrci filmové hudby vůbec, takže došlo na plusové body ještě dřív, než jsem viděl úvodní titulky. U jiných snímků bych se v případě dvouapůlhodinové stopáže jistě neubránil kritickým slovům, tady bych klidně obětoval další hodinu a riskoval proleženiny, kdyby to byla hodina věnovaná pouze maestrovým filmovým melodiím (a disharmoniím). Tohle byl pro mě fakt velký zážitek. / Poučení: Nejsem velkým milovníkem westernů, ale na ty s hudbou Ennia Morriconeho nedám dopustit.

Taková stopáž by měla být u každého podobného dokumentu. Morricone byl nejen pokorný a nadaný. Ale hodně mi seděl i jeho humor a vyřídilka. Dokument byl téměř celý v italštině. Samozřejmě. Ale občas do toho hodila vidle angličtina, která v kontrastu libozvučné italštiny zněla hrozně rušivě a nehezky. Ale to je jen detail. Stejně, jako uWilliamsebych ocenila, kdyby se víc zabrouzdalo i do jejich osobního života. Byla tu představena jen jeho manželka, se kterou měl tak krásný vztah, až to bralo za srdce. Stejně, jako jeho hudba a nadání. Průřez jeho tvorbou se časem zlepšoval. Ani jsem netušila, kolik toho složil a pro kolik blbin a braků vlastně skládal tak krásnou hudbu. Čučela jsem s otevřenou pusou, jak zapisoval noty. On tu hudbu prostě viděl, cítil. Hrála mu v duši, srdci. Škoda, že byl snobskými kolegy tak dlouho nepochopen a neuznáván. Ke konci dokumentu mi už jen nesedly ódy a oslava jeho geniality, která se nesnesitelně táhla a vůbec se, dle mého, do dokumentu ani k jeho povaze nehodila. Šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven. Škoda, že to nebylo delší… Krásný dokument. Těžko vybrat jednu nejoblíbenější hudbu.

Miestami osobný, miestami profesionálny, miestami osobný a profesionálny. Jedno je však istý, každý divák (cinefil, milovník filmovej hudby, dokumentárnych biopicov) si tu nájde to, čo hľadá. To, že v akých pomeroch, je už iná vec. Slušne poskladaný a zrežírovaný film od Tornatoreho, ktorý (taktiež) môže toho veľa poďakovať preEnnia. Zbohom majstro, ďakujem Vám, nech je Vám zem ľahká!Osobné hodnotenie:85% (****)

Chápu, že Ennio měl být ze strany Tornatoreho především vyjádřením obdivu velkému skladateli než jeho dokumentárním portrétem. Přijímám to jako záměr, takže ten bezvýhradně adorační tón dokážu akceptovat. Horší je ovšem ta neuměřenost, s jakou se - zejména v závěru - nabalují všechna ta bombastická klišé od všemožných autorit i pseudoautorit, tak aby divák ani na chvíli nezapochyboval, že Ennio je popkulturní bůh. Ale těžko očekávat uměřenost od Tornatoreho... (Mimo to si mohl odpustit to poměrně trapné - a opakované - akcentování své vlastní tvorby.) I tak se ale jedná o film s nemalou cinefilskou informační hodnotou a pokud máte rádi alespoň některé z diskutovaných filmů, tak si své chvilky divácké radosti najdete.

Ennio jednou větou vystihl podstatu těch největších filmů:„Režisér zodpovídá za kameru, výpravu, kostýmy, herce, atd., ale ne za hudbu.“V dobách velkých orchestrů tomu tak skutečně bývalo a čím dál víc mi dochází, co mi u současných filmů tolik chybí. Řídit orchestr bývalo podobné, jako řídit další složky filmu, proto se dá bez nadsázky říct, že hudba dělala polovinu filmu a režie tu druhou. Bývaly to dva základní pilíře, které se vzájemně ovlivňovaly a doplňovaly a ani jeden z nich nebyl nadřazený tomu druhému. Hudba nebyla doplňkem nebo podkresem, ale mnohdy přímo ovlivňovala herecké výkony a formovala scény. Býval to dialog mezi režisérem a skladatelem.