Antonio Gaudí (1984)

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci!

Žiadne odpútavanie oka diváka od nádherných záberov. Len hudba a obraz. A obraz unikátny. Väčšina diel sa nachádza v Barcelone a ak ste ich na vlastné oči videli, dušu vám omýva pocit blaha. O samotnom Gaudím sa takmer nič nedozvieme, ale ak sa rozhodnete pre tento dokument, je takmer zaručené, že si dodatočne o ňom budete chcieť prečítať. A jeho životopis stojí za to. Keď dokončia Sagrada Familiu (vraj v r. 2026), myslím, že to bude presne čas na opätovnú návštevu a oživenie spomienok. Vďaka Gaudímu som kedysi objavila nádheru secesie a začala sa zaujímať aj o ďalších jej predstaviteľov.

Hiroshi Teshigahara + Antonio Gaudí, je to geniálne, sugestívna architektonická púť ciže prierez dielom legendárneho architekta, ktorého diela sú ako stuhnutý karamel, ak je architektúra zamrznutá hudba, ktorá je tu viac ako len funkčná štrukúra prirovnaná k jeho alternatíve: taoistickému užitočnému prázdnu ako priestor pre vodu v hlinenom džbáne.

Úžasný dokument, tak odlišný od všetkých, čo som videl doposiaľ. Teshigahara na nás nechrli informácie, za celý film padne len pár viet, a necháva nás unášať nadpozemskou krásou. Krásou a citlivosťou svojej réžie, krásou hudby, ktorá udáva tempo celého snímku a v prvom rade krásou Gaudí-ho stavieb. Vycibrenosťou každého z jeho diel do najmenšieho detailu a jeho genialitou. Genialitou ktorou predbehol prácu ostatných architektov na stáročia dopredu.

Dokument o mém oblíbeném architektovi nelze hodnotit jinak. Oceňuji zejména to, že nás autor snímku ušetřil téměř po celou dobu komentářů a nechal nás pouze za zvuků hudby doslova klouzat po jednotlivých dílech. Gaudího stavby žádný komentář nepotřebují... Nebylo by ale vůbec na škodu zmínit všechna jeho díla, i mimo Barcelonu se nachází ještě několik úchvatných staveb. A jak už jsem zmínila v komentáři na film Vicky Christina Barcelona... jedu tam, hned!!!!