Tvář toho druhého (1966)

"Chcemzahasiťdoposlednéhovšetkysvetlánasvetealebovypichnúťočivšetkýmľuďom.“Zaujímavá sci-fi snímka, ktorá rieši otázku morálnosti dokonalej masky a s ňou súvisiacou zmenou identity (možnosť začať od nuly, ako úplne iný človek). A popritom nenápadne, pod povrchom, naznačuje aj drvivé následky, ktoré druhá svetová vojna zanechala na celkovej kultúrnej identite Japoncov. Film má takú zvláštnu snovú náladu, s občasnými mysterióznymi prvkami a s neurčitým prelínaním hlavnej dejovej línie s nesúvisiacou vedľajšou (dievčina so znetvorenou polovicou tváre). Tam som už občas nechápal ktorá bije, ale to mi nijako nezabránilo tomu, aby som bol danou atmosférou tajuplnosti pohltený. Svoje si v rámci celkovej pôsobivosti snímky odohrajú aj veľmi príhodná hudba (Tóru Takemicu) a presvedčivé herecké výkony (obzvlášť hrdinovej "masky" s podobou popredného japonského herca Tacuju Nakadaia). Snáď len ten záver by som si vedel predstaviť trošičku iného druhu."Možno sa prehnane obávam. Úprimne v to dúfam. Ale ak sa moje obavy ukážu ako pravdivé,takétomaskybymohlizničiťvšetkuľudskúmorálku.“.

The Face of Another je znepokojivý a vizuálně precizní psychologický film, který je o identitě, odcizení lidského já. Hiroši Tešigahara dokázal z jednoduchého námětu udělat precizní film, a přitom je tento děj ve vnitřku lehký. Muž si po znetvoření obličeje nechá vytvořit realistickou masku a žít v nové osobnosti, ale ve stejném těle. Film pracuje s pomalým tempem, ale nikdy nepůsobí prázdně. Každý dialog, každý detail a každý záběr se snaží rozrušit divákovy jistoty. Kdo vlastně jsme, když změníme svůj vzhled? A co se stane, když se rozhodneme tu novou tvář použít k tomu, abychom překročili morální hranice? Tešigahara snímek zasazuje do chladného, modernistického prostředí, které dokonale podporuje atmosféru odtažitosti a vnitřního neklidu. Tatsuja Nakadai byl výborný a jeho výkon dodává příběhu potřebnou váhu a ambici. Maska, kterou nosí, je sama o sobě ikonická, ale ještě důležitější je, jak přesvědčivě ukazuje, že anonymita může být stejně osvobozující jako ničivá. Co filmu u mě brání v plném hodnocení, je občasné až moc pomalé tempo, které může odradit diváky hledající příběh s jasnou strukturou. The Face of Another totiž používá spíš filozofické úvahy než tradiční příběh. I tak jde o mimořádně silný a stylově nezaměnitelný film.

Film režiséra Hirošiho Tešigahary a scenáristy Koba Abeho je vysoce ceněným snímkem zabývajícím se tématy identity, vzhledu a psychologického dopadu vlivem fyzického znetvoření. Je považován za jedno z jejich nejvýznamnějších děl. Filmoví kritici jej označují za mistrovské dílo samotné japonské kinematografie. Oceňují jej pro jeho podnětné téma, ohromující vizuální stránku a inovativní způsob vyprávění, které zanechává silný a znepokojivý zážitek, jenž přetrvává ještě dlouho po skončení titulků. Černobílý obraz vytváří podmanivou atmosféru znepokojení a odcizení. Použití netradičních úhlů kamery, detailních záběrů a surrealistických obrazů jen umocňuje psychologickou hloubku postavy, která ve svém vnitřním zmatku a proměně bojuje se svou novou identitou. Příběh je bohatý na symboliku a vyvolává otázky o povaze sebe sama, roli vzhledu ve společnosti a hledání smyslu ve světě, který často upřednostňuje povrchnost. Strhující a sugestivní hudební doprovod jen dokresluje atmosféru filmu. Tempo je rozvážné a kontemplativní, vyžaduje trpělivost a především pozornost k detailům. Film je tedy poměrně náročný, což znamená, že průměrný divák nemusí být schopen se v něm orientovat. V konečném důsledku se však jedná o obohacující film, který v kinematografii zanechal trvalou stopu.

Ačkoliv soudím, že tenhle film má vady, tak jsem mu rychle propadl, protože máinteresantní koncept a z něj plynoucího zvláštního protagonistu. Film vypráví o muži, který přišel o tvář. Respektive ji má zohyzděnou radiací a nyní ji schovává pod obvazy. Mnozí lidé by se s tím naučili žít a přijali se. Mnozí by se sice schovávali pod maskou, ale nebyli vůči svému zohavení tak vysazení. Pan Okuyama se sice schovává, ale současně na svou vadu furt upozorňuje a uvádí lidi do rozpaků. Má pocit, že jeho žena by ho opustila, kdyby se před ní producíroval v celé své šerednosti, ale skrývajíc se za maskou ji neustále staví do diskomfortní situace, protože se jí snaží dokázat, že jí je fyzicky odporný, ačkoliv manželka je znejištěna jen jeho zakomplexovaným chováním. Protagonista je frustrován i tím, že si na něj ve společnosti všude ukazují. Prý si začíná připadat jako monstrum. Celá tahle situace má humoristický rozměr, protože týpek je směšný ve své choré vysazenosti. Ještě absurdnější to začne být tehdy, kdy protagonista navštíví neetického psychiatra, s nimž uzavře dohodu. Dostane od něj realisticky vyhlížející masku, kterou odlijí z tváře jiného muže, kterému za jeho tvář zaplatí a naoplátku bude psychiatrovi podávat hlášení o svém duševním stavu. Nová tvář poskytuje klid, ale rovněž se podepisuje na psychice toho, kdo ji nosí. Film problematizujeidentitu, tematizuje její vrtkavost a proměnlivost. Proto mi přijde, že film je něco meziFrankensteinema filmyDream Scenario+Sick of Myself. Celé je to skvěle natočené;Tešigaharasi dobře hraje se světlem a stínem, s kompozicí a prezentuje řadu působivých obrazů.             Na druhou stranu se to ke konci trochu rozsype a scénář nenaplní kvalitativní přísliby toho, co bylo rozehráno v první půlce. Konec mi přišel poněkud useklý a narychlo splácaný. Z psychologická přeměna pod vlivem masky měla být rozvrstvenější a prokreslenější. Do filmu je rovněž vecpána jedna oddělená dějová linka o mladé ženě, jejíž jinak krásná tvář je těžce znetvořená na pravé tváři a krku, díky čemuž se stejnnně jako Okuyama cítí izolovaná. V Abeově předloze je tato linie přítomná ve formě filmu, který hlavní hrdina sleduje v kině a poté o něm vypráví, ale do tohoto filmu je zahrnuta poněkud neorganicky.             Koncept filmu, téma i formální úroveň filmu stále činí stále dost originální a působivý, ačkoliv to není náležitě dotažené.Písečná Ženaje rozhodně povedenější film, ale i tento stojí za pozornost, protože má stále mnoho co nabídnout.

Snímka režiséraHiroshiho Teshigaharuz roku 1966 je síce vo všeobecnosti označovaná ako sci-fi s dokonca hororovými prvkami, ale oveľa výraznejšími sú v nej dramaticko-filozofické prvky, ktoré sú, podobne ako tvár hlavnej postavy pána Okuyamu (Tatsuya Nakadai), na prvý pohľad skryté. V príbehu filmu, patriaceho do japonskej novej vlny, ich však divák môže postupne vnímať. Hlavné témy, s ktorými film pracuje, sa dotýkajú predsudkov, vzhľadu jednotlivca v uniformnej spoločnosti, potláčania individuality, anonymity, ale tiež japonských snáh vyrovnať sa s postavením krajiny počas druhej svetovej vojny. Hoci by sa na prvý pohľad mohlo zdať, že Teshigaharov film, vychádzajúci z predlohy spisovateľaKōba Abeho, je iba príbehom o mužovi s obviazanou, respektíve umelou tvárou, zďaleka tomu tak nie je. Dielo je v skutočnosti oveľa komplexnejším počinom, z veľkej časti poukazujúcim na existujúce spoločenské predsudky voči ľuďom s telesným alebo mentálnym postihnutím. Viacerými myšlienkami a uhlami pohľadu, ktoré naprieč dejom ponúka, dokáže diváka výraznejšie zaujať. Rovnako, ako to dokáže aj vizuálna stránka Teshigaharovho diela, ktorého atmosféra dokáže vyniknúť predovšetkým vďaka čiernobielej kamere. Tá tiež vytvára silný kontrast svetla a tieňa - dvoch protikladov. A protiklady možno svojím spôsobom sledovať aj v príbehovej rovine filmu.Tanin no kaosa prostredníctvom svojej snahy šokovať zároveň snaží diváka prinútiť, aby rozmýšľal. Filozofické, morálne a psychologické myšlienky síce nie sú v tejto snímke na prvý pohľad viditeľné, ale v konečnom dôsledku sú jeho skutočnou podstatou. A takisto aj jeho najsilnejšou stránkou.