Adopce (1975)

Hlavním znakem filmu Márty Mészárosové je upřímné vylíčení příběhu (k tomu přispívá i "portrétní kamera", černobílé podání a poctivě zpracované dialogy), v němž existence bezdětné ženy osciluje mezi existencíí obyvatelek dětského domova, jejím milencem Joskou, a vlastními touhami a potřebami. A právě střet s jedno z obyvatele Domova, možná tou nejméně adaptabiní (chce se vdát, protože rodičů už má na celý život dost), změní její rozhodnutí "mít své vlastní dítě" ve prospěch adopce kojence právé z tohoto Domova.(31.01.2020)

(KSE - M) Na ADOPCI je ihned poznat, že jde o film režisérky, aniž byste tušili, že za ním stojí Márta Mészáros(ová), jedna z nejznámějších maďarských filmařek. Obě hlavní postavy jsou ženy, pojednává se o typicky ženském problému - adopci, kritizuje se - vedle komunistického zřízení, které klade lidem byrokratické překážky - patriarchální systém... a tak by se dalo pokračovat. Nejsem si jist, nakolik mohla být Mészárosová obeznámena s kitch sink dramaty, které ve stejné době vznikaly ve Velké Británii, ale spíš bych spatřoval inspiraci italským neorealismem, s nímž se ovšem film v několika bodech míjí. Pokud odhlédneme od závěru, který na místo otevřenosti přichází s příslibem happy endu, je to především ona dramatičnost ústřední zápletky i jednotlivých dějů, která se míjí s neorealistickým pozorováním a zachycováním "skutečnosti taková, jaká je, bez přikrášlování". To jinak stylisticky zajímavé dílo, kde černobílá kamera nepůsobí jako z nouze ctnost či snobská estetická volba, sráží spolu s nedostatečným rozvinutím paralelismu mezi oběma "hrdinkami" do průměru.(02.02.2012)

Zlatý Medvěd(21.12.2005)