...a jitra jsou zde tichá (1972)

„Они полностью нарушили законы человечности и тем самым поставили себя вне закона.”[=Úplne porušili zákony ľudskosti, a tým sa sami postavili mimo zákon.]•Iba jeden mužský veliteľ - akýsi fúzkatýsúdruhmenomFedotStaršina, a k tomu azda zároveň aj nasledujúce vojenské osoby čisto len ženského pohlavia -súdružkyvojačky, medzi ktorými sa vskutku nachádzali i také veľké fešandy, akými rusalkaŽeňkači povedzme ajMargarita, a ďalšie, rozhodne boli; vari odteraz sa už len [čochvíľa] priamo nachádzajúcimi v ozaj, nezávideniahodnej situácii - písal sa rok 1942 a ženský delostrelecký,babský oddiel, sa hlásil rovno do služby(!) - najprv sa skrátka museli asimilovať v rámci nového prostredia, keď pomocou flashbackových, farebných vsuviek, predsa i trochu častejšie spomínali na časy minulé, a rovnako možno aj pomerne dosť komplikované, aby následne potom mohla konečne prebehnúť aj naprosto kľúčová prestrelka v divokej prírode, ktorá bola od tohto daného miesta, povedzme nejaké tie kilometre, určite vzdialenou; teraz zvolávam:3 xHURÁ, HURÁ, HURÁ→ sovietskej kinematografii; samozrejme, že sa sovietsky režisér v podaníS. Rostockijho, miestami dokonca nevyhol ani tradičnému moralizovaniu a zobrazenému pátosu, ale učinil v tak vyhovujúcej miere, že mi to nijako extra zvlášť zase vôbec ani neprekážalo - ba práve presne naopak - absolútne som nemohol odtrhnúť svoj užasnutý zrak od príslušného diania, ktoré ma aleže riadne interesovalo!•Pre mňa osobne sa teda jednalo o obzvlášť atypické spracovanie, aké som si plnými dúškami neprestajne vychutnával, aj keď sa vyznačovalo tragickým súhrnom nastávajúcich udalostí; veď napokon vlastne prebiehala iVeľká vlastenecká vojnana východnom fronte, a tak ťažké straty zo strany bojaschopných mužov, boli stopercentne na pravom mieste, ale pohľad na tútoV-o-j-n-uzo ženského uhla pohľadu - sa zaručene neponúka každý deň, a práve preto považujem toto dramatické Veľdielo, za mimoriadnym spôsobom prevedené, resp. priam bravúrne zrežírovanéSR.•EPILÓG: FILM JE VENOVANÝ VIAC AKO 800 000 ŽENÁM, KTORÉ POČAS II. SVETOVEJ VOJNY SLÚŽILI V SOVIETSKYCH OZBROJENÝCH SILÁCH... môj vlastný názor na konkrétnu vec+premiéra bola stanovená zhruba na 30. výročie od začiatkuVeľkej vlasteneckej vojny.

Delsi nez ta nova verze, takze nektere sceny byly vice pochopitelne. Prvni pulka (nez se vydali honit Nemce) byla mozna i lepsi, nez v nove verzi, preci jen cernobily film pusobi jinak... Prestrelky byly ale urcite lepsi v barevne verzi, nebyly tak naivni a byly prehlednejsi. Holek me ale bylo lito v obou filmech :-p

Na začátku sedmdesátých let se Ruská "válečná" kinematografie pokouší naleznout nový přístup k zobrazení své Velké Vlastenecké. Snímky jako "Bojovali za vlast", seriál "Sedmnáct zastavení jara" a v neposlední řadě Rostockého "A jitra jsou zde tichá" jsou toho jasným důkazem. Proti heroickým hraným dokumentům (jakým je třeba Ozerovovo "osvobození") staví pohled na válku skrze osobní příběhy vržené do doby, která jim nepřeje. Vasiljevova novela (mimochodem dobře a poutavě napsaná) je ideálním námětem pro "osobní přístup v Velké vlastenecké"- ostatně rok před natočením filmu to vycítil Jurij Ljubimov, který v Divadle na Tagance uvedl stejnojmennou divadelní inscenaci- opravdu skvostnou a nápaditou. Rostockij si přibral ke scénáři autora předlohy a povedlo se jim vytvořit základ výborného díla. Opustili dokumentární chronologii, jaká se dosud u válečných dramat uplatňovala a děj rozvrstvili do tří časových rovin - formálně odlišených barevně i způsobem použití kamery a střihu: Roviny základní , černobílé, odehrávající se za druhé světové války, která vede příběh, roviny "předválečné" vzpomínkové a snové, která příběh protkává retrospektivními flashbacky osvětlujícími motivace a doplňujícími charaktery postav a roviny současné- "rámující" barevné a civilní, která jakoby dodává příběhu jeho další smysl a přesah. Samotný hlavní děj je pak vyprávěn přísně chronologicky a velice chytře rozdělen do dvou, téměř rovnocenných částí- první, neakční , téměř Čechovovsky pojaté, v níž se vyvíjejí a budují vztahy a odhalují charaktery  jednotlivých hlavních postav (staršiny Vaskova a pěti dívek obsluhujících protiletadlovou baterii v týlu) a části druhé- akční, v níž dochází k boji s německou přesilou a v níž jednotlivé aktérky, které nám už nejsou cizí postupně umírají a zakončují své příběhy. Strukturálně je to velice chytře a efektně postavený celek, který nenechá diváka ustrnout. S výjimkou jedné scény nemusí zabíhat do ideologie, protože je postaven na osudech obyčejných aktérů. Mírný patos, dávkovaný velice citlivě je vyvažován poetičností a intimními motivacemi jednání hereček, které byť v té době mladé drží své postavy přísně uvnitř vybudovaných charakterů (Stanislavskij se v jejich genech nezapře). Formálně za zmínku stojí i zvuk (aby ne u filmu, který má slovo "ticho" v názvu) vycházející z atmosféry lesa v němž ticho tvoří šelest listí, zpěv ptáků, zvuk deště, praskání větví pod nohama, který je téměř realistický, přesto, že tu a tam přestoupí do roviny symbolické (kukačka co má předpovídat čas zbývající do smrti).  Tři hvězdy u mne znamenají film dobrý, čtyři výjimečný- tentokráte dávám čtyři s naprosto čistým svědomím.

Relativně nedávno jsem viděl remake, který byl sice fajn, ale trochu ramboidní. Nabízí se tak srovnání ... verze z roku 1975 je realističtější a asi i trochu krutější. Je rozvláčnější a trpí úpornou snahou o jakousi artovost, která se projevuje především v otravných snových retrospektivních scénách. Bojové scény krapet naivní, ale přesto celkem obstojně natočené. Velkým plusem je dobře vymyšlený a originální nápad zápletky konfliktu ženské jednotky s německým výsadkem. I přes svou stopáž si Jitra divákovu pozornost obstojně drží a řadí se k tomu lepšímu v žánru válečného filmu, co sovětská kinematografie nabízí.

Ruský černobílý barevný válečný film o ženské jednotce, která se postaví německým parašutistům. Legenda ruské kinematografie jejíž námět je fiktivní, ale inspirovaný ze života scénáristy, který obdobné jednotce velel. Normálně bych se vyhnul něčemu tak obstarožnímu ( natož vlastenecky přepatetickému), ale zajímalo mne srovnání s novou verzí z roku 2015, který je prakticky nijak obohacený remake. Dokonce i s tou slavnou scénou ze sauny.