Žingorov proces (1968)

Slovenské národné povstanie bolo jednou z najvýznamnejších protifašistických akcii v Európe. Jedným z najvýznamnejších a najdôležitejších odbojových centier na Slovensku sa stal Turiec, kde sa vytvorilo šesť partizánskych skupín, ktoré tvorili základ 1. partizánskej brigády M.R.Štefánika v auguste 1944. Partizánsky oddiel pod velením Viliama Žingora, pozostával zo slovenských vlastencov, mal 120 príslušníkov. Ešte viac sa do popredia dostal Žingor začiatkom septembra 1944, ako veliteľ 2. čs. partizánskej brigády M. R. Štefánika. 11. apríla 1945 sa 2. čs. partizánska brigáda spojila s jednotkami 1. čs. armádneho zboru a s jednotkami rumunskej armády. A spolu s nimi viedli bojové akcie až do ukončenia vojny. Po vojne sa Viliam Žingor stal generálnym tajomníkom zväzu slovenských partizánov a svedčil na súde s Tisom. Žingor bol presvedčený, že partizáni tvoria takú významnú zložku v slovenskej spoločnosti, reálnu silu, ktorá môže zohrať dôležitú úlohu aj po vojne. Nerád videl, že sú partizáni odsúvaní na okraj spoločenského diania. Žingor chcel moc a boj o moc má aj tienisté stránky a tak vtedajšia vládna moc sa ho potrebovala zbaviť a on im bol v tom nápomocný. 18.12.1950 bol popravený. O živote a smrti Viliama Žingora rozpráva film Žingorov proces, 1968 z cyklu Noc s povstaleckým archívom. V roku 1968 bol právne rehabilitovaný, nie však v plnej miere a práve tento dokument podáva ucelený obraz práve z rehabilitačného procesu na Krajskom súde v Banskej Bystrici.

Trochu mě zarazilo, jak se ti "zrádci národa" či jejich příbuzní po zprošťujících rozsudcích ani neusmívali. Vysvětluju si to tak, že si prošli v životě tolika strastmi, že už jaksi počítali s tím, že ta náprava nemusí mít dlouhého trvání. A taky že neměla: zakrátko přišel srpen 1968 a všem snahám o spravedlivé vypořádání se s minulostí byl zase na nějakou dobu konec. Samotný proces není zrovna atraktivní (i když režie dělá, co může; třeba voice-over používá opravdu šikovně). Já v těch výpovědích obviněných stařečků ale viděl TOLIK dlouho zadržovaných emocí, že jsem prostě neměl to srdce je ovladačem utnout. A jsem za to rád, že jsem to celé dokoukal a dozvěděl se tak i něco o téhle -pro mě dosud neznámé- kapitole naší historie.