Zatracení (1988)

Damnation je pomalá meditace o beznaději, samotě a nemožnosti úniku. Béla Tarr zde buduje svět, kde déšť nikdy nepřestává a čas se zdá být roztažený do nekonečna. Každý záběr působí jako pečlivě zakomponovaný obraz, který tě nutí zastavit se a jen pozorovat. Sledujeme muže žijícího v zapadlém hornickém městě, který je uvězněný v jednotvárné existenci mezi hospodou, bytem a nefunkčními vztahy. Když se zaplete do milostného trojúhelníku a drobného zločinu, začne se rýsovat možnost změny, ta se ale rychle ukáže jako jen další iluze. Jeho touha uniknout z vlastního života naráží na neprůchodnou realitu. Minimalistický děj není slabinou, ale nástrojem celého filmu. Důležitější než to, co se děje, je jak se to děje. Postavy jsou uvězněné nejen v prostoru, ale i ve vlastních emocích a rutinách. Tarrův styl tě nutí vnímat ticho, déšť, kouř i pomalé pohyby kamery jako součást vyprávění. Není to pro každého a vyžaduje trpělivost, ale pokud se naladíš na jeho tempo, odmění tě silnou atmosférou a existenciální hloubkou.

Môj najobľúbenejší film maďarského režiséra Béla Tarra. Nádherná práca s kamerou a dlhými zábermi - avšak nie až z tak extrémnymi ako napríkald vSátántangó- ktoré postupne každým odhalením priestoru odkrývajú dej. Príbeh zachytáva jedného alkoholika z periférie mesta, ktorý sa zaľúbi do vydatej ženy. Keďže mu chýba nejaký zmysel, teda nemá ani čo stratiť, stanoví si, že túto ženu získa za každú cenu. Je schopný urobiť aj najpodlejšie skutky. Navrhne manželovi tejto ženy spoluprácu v rámci pašovania. Je to smutné, depresívne a beznádejné - tak mám rád Tarrove filmy.

Divácky náročné filmy, hoc sú niekedy výzvou, väčšinou stoja za to. Lenže, nie sú náročné filmy ako náročné filmy. Ak sa človek pozrie na filmografiu maďarského režiséraBélu Tarra, uvidí, že väčšinu jeho diel možno zaradiť práve medzi náročnejšie kúsky. Platí to aj preKárhozatz roku 1988, bohužiaľ, nie v dobrom slova zmysle. Dielo o duševnej prázdnote postavy Karrera (Miklós Székely B.) je až nihilisticky ladeným rozjímaním nad vlastným bytím, v ktorom človek nenachádza žiadnu radosť či zmysel. Niečo, čo na papieri môže znieť ako solídne koncipovaný dramatický počin, v praxi síce prináša nihilistickú kontempláciu, ale predovšetkým u diváka, ktorý sa sám seba spytuje, prečo túto pomaly sa vlečúcu a bezobsažnú Tarrovu snímku vôbec sleduje. Hoc snahu o rozprávanie príbehu v diele badať, dopadá priam katastrofálne. Stojí totiž na vyprázdnených dialógoch, ktoré sa snažia pôsobiť hlboko, unavujúco dlhých scénach (unavujúco dlhých tancov) a nepríjemnom a nanajvýš otravnom zvuku akordeónu. Niekto by možno argumentoval, že to všetko má svoj význam. Ale ak aj má, od jeho hľadania diváka odrádza zle uchopené spracovanie.Kárhozatje náročným filmom, ale nie dobrým náročným filmom. Dielu v tomto prípade nepomáha ani Tarrova typická čiernobiela kamera, ktorá má skôr "uspávací" efekt, aj keď jej pohyb je pravdepodobne jediným pozitívom a tým, čo snímku zachraňuje od katastrofy. Ale aspoň to nemá sedem hodín...

Statická kamera s pomalými pohyby, kdy za každým rohem může čekat rozhřešení, ale je nalezena jen prázdnota, požírající vaší vlastní existenci. Toulající se promoklí psy, kteří se bezcílně potulují ulicemi a nic a nikdo na ně nečeká. Nihilistický portrét osamělého muže, čekající, na vlastní neodvratnou zkázu, který tráví čas v zaplivaném pajzlu, s trefným názvem Titanic touží po ženě, u které by mohl najít pochopení. Dočká se ale jen malé osobní apokalypsy, která vymazává poslední známky jeho samotného a dělá z něj opuštěné zvíře, čekající na konečnou cestu, z předsálí pekla, do toho opravdového.

Když je moon v Utahu....chytáme se za hlavu...zalitý v olovu...únavou na hubu...Pocity jak žiletky...žiletky mý baletky...a v pustým dni...pustý bradavky...Jedeme ve vlaku...a v podstatě furt...s peklem a andělem...než se nadějem...Žiletky na těle...žiletky v těle...žiletky ve vlasech...žiletky a jeden steh.
Byl to, či by byl nejoblíbenější film Filipa Topola?