Rodinné ohniště (1979)

On to není dokument. To je hlavní problém. Občas jsou situace přehnaně vyhrocené, působí neautenticky a postavy ztrácí uvěřitelnost. Pak to je takové dost monotónní a pár hezkých rozhýbaných obrazů z pouti to nezachrání.  A hlavním problémem ve filmu rozhodně není bytová krize, ale že se postavy místy dost chovají jako sebestřední idioti. * kino Ponrepo, restaurovaná verze, originální znění s českými a anglickými titulky

Tarr už ve své prvotině (RIP) zaujímá sociální postoj, tentokrát jakousi spíše dokumentární formou, koneckonců mu bylo 22, když film natáčel a definitivně teprve hledal svůj jazyk. Kamera sleduje stav a problémy během 70-tých let v Maďarsku, kdy byla řada lidí bez možnosti mít byty a tak je velká rodina nacpaná dohromady, což vede postupně ke konfliktům. Vím, že Tarr o tomhovořili podrobněji, ale je to nějaká doba, co jsem to poslouchal a film jsem tehdy ještě neznal. 'Családi tűzfészek' sleduje dlouhé a běžné hovory rodiny (např. u jídla) a Tarr dokázal už tehdy mít ty momenty - např. když dva synkové znásilní venku ženu, pak se Laci vrací do bytu a svléká se, aby si lehl do postele k Irén a stěžují si spolu na stav jejich bydlení, zatímco slyšíme ty nemilosrdné hodiny, co obvykle slyšíte u prarodičů. S neherci jde sice hodně cítit ta filmová nenucenost, ale taky to působí jako nějaký home video, který někdo natáčel (jak to znáte z dovolené) během oběda apod, což ne nutně je na škodu, ale to tempo mě tentokrát těžce nutilo to popohánět. Vztah mladého páru ja v krizi a jde to dolů, já to chápu, ale nemám trpělivost na to, aby každej dialog byl dokola o tom samým, lidi si říkají dvacet minut totéž. Klasická mezigenerační politika, kdy jeden nechápe, že není doslovně totéž, co druhý, že situace není stejná. Ve vzduchu je typická atmosféra takovýho toho rodičovskýho diktátu, kdy vám někdo říká, jak stojite za hovno, přičemž otec je celkem manipulátor, ironicky nařkne Irén z toho, co dělá sám jeho synek, kterej je očividně ledovej kliďas, celej film si jen potahuje z cigára, cucá pivo, prcá a všem říká, aby byli v klidu. Big Lebowski HU. I přes úctu, kterou chovám k záměru a Tarrovi celkově, tohle chuť po sledování slow art filmu vůbec nevyvolalo - ale přesně i proto jsem se tomu dlouho vyhýbal, protože jsem přesně čekal, že to bude něco takovýho. Tarr už zde nechává herce existovat, dává jim prostor, coby lidským bytostem, které vyjadřují emoce... jejich spektrum, uvidíme dobré časy, zábavu, ale i velký špatný, vyhození z bytu, byrokaratickou slepou uličku atd. A už i tady, jak jsem říkal, Tarr občas dokáže vykřesat nějaký ty momenty, ale teprve je na cestě...

Béla Tarrve svých 22 letech natočil ostrý a intenzivní polo-dokument o bytové krizi v socialistickém Maďarsku, jež zasahovala člověka do míry destrukce všech okolních vztahů. Syrové sociální drama odhaluje kulturu za zavřenými dveřmi, v prostředí rozkladem zapáchající „vůně domova“, za účasti a přispění zabedněnosti komunistických ideí tzv. červené šlechty. Kameru s maximálním přiblížením využívá k vyčerpávajícímu sledování celého děje, každé emoce, pohybu všech pórů na kůži, řeči očních víček. Už tady můžeme sledovat jeho vyhraněný styl dlouhých záběrů. Silné scény (pokus o znásilnění, kolotoč, „byťák“, projevy nenávisti tchána i jeho k nenávisti navádějící mystifikace, téměř nepřetržitý konflikt ve vzájemné komunikaci) evokují past a klaustrofobii.Talentovaná, zřetelná tvůrčí filmařina.

Samozřejmě "Rodinný krb", rodinné ohniště by nás mohlo zavést tak akorát do společnosti prvobytně pospolné, i když to tak občas skutečně vypadá. Béla Tarr tady funguje ve strhujícím rytmu, a sotva lze tušit, jak to bude vypadat až zpomalí. Ztřeštěnost a chvat jsou znakem dětství. V onom období se tomu také říkalo "dětské choroby". Porovnáme-li tuto (Tarrovu) první fázi s fází poslední, se stářím a zpomalením všech funkcí, pak vidíme, že jediné, co může tyto stavy spojovat je právě "rodinný krb". Ztrátá rodinného krbu dnes již není záležitostí individuální, ale sociální. Teplo rodinného krbu zmůže urovnat mnohé rozpory, poruchy osobnosti i jiné patologické příznaky, které stíhají jedince, třesoucího se u elektricky vytápěného krbu, který není rodinným.

Kdyby celý film byl jen jakýmsi sestřihem monologů postav, které možná vypráví pravdivý příběh, nebo jen částečně pravdivý a nebo fikci, bylo by to geniální. Takhle totiž vypadaly v tomhle filmu poslední dvě scény a hned to v tu chvíli získalo vše chybějící. Popravdě by se mi tohle experimentálně-docufikční podání zamlouvalo mnohem víc, protože by to hned působilo o dost víc realisticky a meziřádková výpověď o složitých lidských vztazích, ve kterých málokdy je někdo vyloženě správným nebo špatným a složité době maďarského socialismu by byla ještě silnější, než je. Rodinné ohniště totiž většinu času připomíná filmy československé nové vlny a hlavně raného Formana, ale celé to je takové neukočírované, jako by se Tarr snažil říct o té době, tom problému s byty a těch lidech okolo toho snažil říct hodně, ale zároveň si neurčil, na co se zaměřit především a podle toho to taky ve výsledku vypadá - je zde nejedna trefná scéna, ale žádná není dostatečně silná a plně realisticky působící. A že by ten strohý styl byl kdovíjak podmanivý taky říct nemůžu, vše začne pořádně fungovat až ke konci, ale to už je krapet pozdě. Tak jako tak u mě ale Rodinné ohniště dopadlo stejně, jako Panelové vztahy - ty mě sice oslovily více, ale Rodinné ohniště je přece jenom krapet komplexnější a proto si podle mě zaslouží stejné hodnocení. Včetně menšího zklamání, že tu čtvrtou hvězdu dát nemůžu, i když bych chtěl. Silné 3*