Werckmeisterovy harmonie (2000)

Expozice byla poněkud divácky náročná a teprve asi od půlky filmu začnou věci do sebe zapadat. Otravný soundtrack najednou začne navozovat tu správnou náladu a na konci sice čumíte, že ta velryba vypadá poněkud papundeklově, ale je to prostě božský produkt vytažený z moře na filmové plátno! Objektivně je to spíše na 4 hvězdy, neboť zejména první půlka mě úplně nebavila, ale skrze několik geniálních obrazů to je filmařsky velký masterpiece(piss) pohrávájící si se symboly na hranici mikrokosmu, makromosmu a symbolů lidské duše, což musím ocenit a moc takových filmů není. Jen si pořád nejsem jistý, co měl zobrazovat hlavní hrdina s tváří Jirky Schellingera, co nás provází tím městským panoptikem vzdáleně připomínající Holubí dům... A co ten slovensky mluvící Princ? 🤔 // Baja, Hungary. // adaptace románu * kino Ponrepo, maďarsky s českými a anglickými titulky, 85 %

Harmonie jsou můj první Taar. Čekal jsem něco docela jiného. Příliš jsem si dopředu nezjišťoval a čekal jsem mnohem artovější záležitost. Překvapil mě tedy jednoduchý, ale dobře vystavěný příběh postupného rozkladu společnosti a logický děj s jasnou časovou osou. Moje představy byly o atmosférických obrazech, kterých jsem se dočkal, ale byly spojené do fungujícího celku.
Zpočátku na mě dýchla melancholie a poetika a těšil jsem se z perfektní kompozice snových záběrů mrazivého městečka, které trpí krutou zimou. Potom rychle přišla tajuplnost s příjezdem cirkusu, který přiváží jediné dvě atrakce – mrtvolu velryby a tajemnou osobu Prince. Začíná převládat pocit zneklidnění a atmosféra houstne. Přicházejí některé velmi dlouhé a nepříjemné výjevy. Nejvíc jsem měl asi problém se scénou, kdy dvě děcka dělají příšerný randál, nebo se zvláštně rámovaným záběrem na dvě tváře při chůzi městem. Jeden konkrétní rozhovor, který vyslechne hlavní hrdina v cirkusovém voze, mi zase vyvolal husí kůži na krku.
Nejistota a absolutní absence kontroly jsou pak nosné prvky zbytku filmu a ukazují, že když se společnost začne rozpadat, jde veškerý rozum stranou. Nastává až kafkovská beznaděj boje proti systému. A když se společnost začne hroutit, individuální jedinec je semlet davem.
Výrazným prvkem je minimalistická hudba od Mihálye Víga, zejména klavírní „Valuska“. Hraje zřídka, ale když hraje, tak víte, že se děje něco důležitého. Je to velmi silný film a musel jsem ho v sobě nechat přes noc uležet. Je to mistrovské dílo, které bych si ale uložil jedině někam do sklepa. A rozhodně se třeba nepřidá mezi filmy, které bych chtěl vidět opakovaně. 80%

[1,5*]"Len sa pozri, aké obrovské zviera dokáže Pán stvoriť!AkýtajomnýjePán,žesazabávanatakýchzvláštnychtvoroch." "Povedietokproblémom,János."Hneď od prvých momentov tohto diela "môjho miláčika" Bélu Tarra mi udrelo do oči, ako to pripomína štýlSátántanga(aj s pár ksichtami odtiaľ), ktorý som priam neznášal (malé pozitívum je aspoň to, že v tomto prípade sa ma režisér nesnaží pripraviť o kus môjho života). Opäť je to neskutočne rozvláčne (dlhočizné zábery na strnulé tváre), čo mi zvyčajne vo filme sedí, najmä keď režisér dokáže navodiť parádne hutnú atmosféru. Až na pár atmosférických zábleskov (prehliadka tvárí na námestí s následnou prehliadkou veľryby) však toto určite nie je ten prípad, pripadá mi to celé skôr ako také mlátenie prázdnej slamy (akokoľvek hlbokomyseľne, symbolicky, či priam až filozoficky sa to tvári). Hrdinovia filmu striedavo dlho tárajú dve na tri, ústa sa im nezatvoria, či nekonečne kráčajú (utekajú), nohy sa im nezastavia, alebo im pre zmenu začne parádne hrabať a stvárajú nejaké totálne šialenosti. Celé to je pritom bizarné ako šľak, čo podtrhuje napríklad aj to, že nemecký herec rozpráva po maďarsky a pritom úplne inak otvára ústa (čo pôsobí veľmi rušivo), alebo že jedna mysteriózna postava odrazu spustí burcujúci prejav v slovenčine (skoro mi zaskočilo). Mám pocit, že režisér snáď musí fičať na nejakých halucinogénnych látkach (neviem si predstaviť, v akom vesmíre to žije). Ja som teda zvyknutý vo filme na všeličo, len tak ľahko ma niečo nerozhádže (uchvacujú ma napríklad "haluze" od Davida Lyncha), ale toto je úplne mimo mňa, (vyprázdneným) obsahom, formou, estetikou, proste všetkým. Okrem celkom peknej čiernobielej kamery a prípadne ešte hudby (Mihály Víg), ktorá sa miestami pomerne dobre počúva, tu prakticky nemám čo pochváliť."Budeimkoniec!Zavalímeichsvojímhnevom!Odsúdime!Nebudememilosrdní!Prišieldeň!Prišielčas!Neostaneznichnič!"

Jak to Béla Tarr dělá? Jeho záběry trvají věčnost, přitom se nenudím a připadám si být součástí. K tomu každý z nich by fungoval jako výstavní černobílá fotografie, podpořená bočním nebo zadním svícením, a andělsky znějící hudbou v kontrastu se syrovostí scény. Fungovalo to tak na mne i v sedmihodinovém Satanském tangu. Zde sledujeme putování nevinného Jánose městem, kde narůstá kolektivní strach. Zdá se, že ho způsobila velryba, obrovský mrtvý tvor jako z jiného světa, vystavená v cirkusové maringotce na náměstí.János hledá harmonii a řád ve světě, který se mění, ve kterém narůstá kolektivního šílenství a manipulace, a snaží se najít smysl v dění kolem sebe. Možná ale zůstává jen podivná prázdnota. A závěrečná scéna v nemocnici... Silný moment ukazující tenkou hranici mezi civilizací a …

Rozum spí a člověk, coby náměsíčník  se tak zcela podřizuje a poddává moci. ///  Víc, než zajímavý maďarský autorBéla Tarra jeho spolurežisérka/střihačkaÁgnes Hranitzkyvytvořili děsivou a nadčasovou představu moci, skupinového hysterického záchvatu, zhroucení světa s jim osobitým stylem. Duchovno, tajemnost, nepoznatelnost vnímáme díky prodlouženému snovému tempu, zdrženlivým dialogům a dlouhým procházkám nelítostnou krajinou. Sledujeme několik výjimečných sekvencí - už jenom ten úvod, ve kterém opilci pod režijním vedením hlavního představiteleJánoseprezentují kosmické zákony fungování sluneční soustavy. Následují detailní dlouhé záběry (kterými je pan režisér proslaven), ku příkladu ten, ve kterém dva muži spolu kráčí  ulicí v bezeslovném tichu snad i několik minut a jejich tváře jsou postavené vedle sebe v neúplném profilu. /// Jako všichni ostatní je iJános,mladý muž z malého zapomenutého městečka (Lars Rudolph) znepokojen a možná i podivně vzrušen bizarním „cirkusem“, který do města dorazí; je to v podstatě náklaďák s obrovskou, mrtvou velrybou, páchnoucí a rozkládající se. Cirkus také slibuje vystoupení jistého stínového a charismatického individua zvaného„Princ“, zřejmě nějakého demagoga nebo "vůdce", jako je podivnýIrimiásvSátántangó (1994). "Prince" nikdy nevidíme v záběru, ani nemluví na veřejnosti, a přesto jeho prostá přítomnost způsobuje, že se náměstí zaplní lidmi, kteří nehybně stojí, hledí a čekají. Později v naprostém tichu vpochodují do místní nemocnice, aby ji zdemolovali (taky bezhlasně). Uklidní a vyžene je až žalostná postava ve sprše. /// A taky se zakládá Hnutí za duševní hygienu ("Vytvoříme pořádek a čistotu") a  tetaTünde (Hanna Schygulla)Jánosevyzývá, aby přesvědčil jejího odcizeného manželaGyörgyho(hudebního vědce/teoretika a  "oponenta"Andrease Werckmeistera), jenž je v městečku autoritou, ať využije své značné prestiže k tomu, aby ze seznamu, který poskytne, oslovil skupinu místních význačných lidí, kteří budou součástí tohoto spolku se zlověstným názvem. AJános(částečně jsem v něm viděla mladého knížete Myškina z Dostojevského "Idiota"), ta štvaná, vystrašená postava, vše tajně sleduje a přivádí ho to k šílenství. /// VeWerckmeister Harmóniakje cítit bolest ze sovětského potlačení maďarského povstání v roce 1956 i národní hanbu za Szálasiho kolaborantskou nacistickou vládu v roce 1944; obecnou brutalitu, jenž tvořila základ poválečné evropské historie. /// Zádumčivá, melancholická disonantní hudba tohoto filmu je děsivá.  Mnohem "vyšší koncentrace" pana Tarra, než-li vSatanském tangu...