Satanské tango (1994)

Režisér si měl vyzkoušet, zda se ten film dá v pohodě v tom vymyšleném formátu odsledovat. Za mě se to s jednou desetiminutovou a jednou dvacetiminutovou pauzou odsledovat v pohodě nedá, neboť takovýto fyzický diskomfort jsem při sledování filmu asi ještě nezažil a navíc jsem těsně před koncem asi usnul, čili vůbec netuším jak to dopadlo. S tímhle tedy jděte vážení tvůrci do háje a ať je vám země lehká. Pokud nad tím ujetěnci z Cahiers du Cinema dokáží spokojeně onanovat jednou ročně, tak ať si to užijou a šíří zvěsti o genialitě tohoto filmu pouze ve svém úzkém kruhu vyšinutých akademiků. Odmyslím-li si naprosto neakceptovatelnou stopáž, tak by to bylo tak na dvě nebo tři hvězdičky, ale jelikož jsem minimálně 30 minut z celkové stopáže byl v limbu, tak jediné objektivní hodnocení je bohuželodpad!. * První půlka byla totálně o ničem s výjimkou jednoho dialogu o svobodě. S příchodem spasitele film nabere zajímavý podtón, ale ty otravně dlouhé záběry a totální pohrdání časem diváka zůstávají až do konce... //Ve zkratce:Jed na kissy aneb předlouhá reklama na déšť, ve kterém ale chybí Bůh, protože moc chlastal. # kino Ponrepo, české a anglické titulky, příšerně vyčištěné DCP, které spíše než černobílý film připomíná šedošedý... netuším jak vypadala pětatříca, ale filmová kopie by byla za mě výrazně stravitelnější. // Ta stopáž byla takhle vymyšlená kvůli cenzorům, kteří po půl hodině to vzdají nebo má to nějaký smysluplnější důvod? 🤔

Weil:Monotónnost zla: nic nového, vše je v něm rovnocenné. Nic skutečného, vše je v něm smyšlené.Kvůli této monotónnosti hraje takovou roli kvantita. Mnoho žen (Don Juan) nebo mužů (Celiména) atd. Odsouzen k falešnému nekonečnu. Toť pravé peklo.Zlo je libovůle a proto je monotónní: vše je v něm třeba vyzískat ze sebe. Jenomže člověku není dáno tvořit.(...)Smyšlené zlo je romatnické, pestré, skutečné zlo mdlé, monotónní, prázdné a nudné. Smyšlené dobro je nudné; skutečné dobro je vždy nové, nádherné, opojné. Literatura fikce je tedy buď nudná, nebo nemorální (nebo směsí obojího). Této možnosti uniká pouze tehdy, když svým způsobem přejde silou umění na stranu skutečnosti - to zmůže jedině genialita.-- Za mě teda bolestivě skutečnej film o zlu, někde mezi nudou a genialitou

Roky o Tarrovi mluvil Mojmír v MZ Live, přečetl jsem si ten chytrý text, co asi on napsal do té jejich knihy. Tak nastal čas na střet s realitou a pustil jsem si to. Trvalo mi 4 dny dojít do konce. Nechápu, jak to někdo může dát najednou v kině. Celé to je … omlouvám se … honipéřina. Celé to působí dojmem, můžu to tak natočit, tak to udělám, ale jenom abych zaflexil. Já jako chápu umělecké ambice, já mám rád náročné umění, ale prostě tady to je moc. Co mě vede k tomu, aby to mělo přes 7 hodin? Ty dlouhé expozice, ty zbytečně protahované záběry, kde se nic neděje. Herci jsou skvělí, ta prázdnota, odevzdanost a hnus prostředí, ve které se vyskytují, taky. Ale .. je toho moc. Ale vidět by to měl každý, aby si udělat obrázek a ocenil standardní kinematografii.

Tak jsem si přes svátky trávené na odpočinku ve Slezsku udělal radost nesmírně zajímavým bonbónkem z maďarské produkce a sice slavnýmSatanským tangem, jedním z nejdelších hraných filmů na světě. Musím se ale přiznat že jsem při sledování podváděl, pustil jsem si totiž snímek v rychlosti 1.5, z více než 430 minut(verze kterou jsem sehnal já má jen 422 minuty, nevím proč?!) tedy nakonec bylo asi jen 5 hodin, dlouhatánské pasáže jsou snesitelnější, herci nedrmolí a titulky lze ještě snadno číst i když postavy hovoří rychleji(jde hlavně o proslov prorokaIrimiáše, moc víc se toho nenamluví). No a jaký mám ze sledování pocit?Jednoznačně výjimečný.Od samého začátku poznáváte že se díváte na něco, co jste dosud neshlédli a pokud jste dostatečně odhodlaní vydržet tak nejpozději po dvou hodinách se film naváže na vaše krevní barvivo a už vám nedovolí ho vypnout. Ty dlouhatánské jízdy kamery jsou skvělé!Režisérmusel mít ohromnou trpělivost s herci, nebo spíš oni s ním...?? Mnohé scény si ještě dlouho budete pamatovat, třeba oslavu několika postav v hospodě a jejich veselení, při kterém zní kolovrátek na akordeon, který je tak děsně otravný a ne a ne skončit! Nebo pochod postav ulicí a s nimi se díky větru prohání papíry, bordel, smetí... Jsem rád že jsem vydržel a můžu říct že se určitě někdy podívám znovu!

Sátántangómaďarského režiséraBélu Tarraz roku 1994 je náročným filmom z objektívnych dôvodov. Jedna z najdlhších snímok, aké boli vôbec kedy natočené, sa vyznačuje výraznou dávkou abstraktnosti, zabalenou v čiernobielom vizuálnom kabáte. Príbeh v podstate zdanlivo o ničom reflektuje - aspoň to možno z tohto zdĺhavého diela najľahšie vyčítať - ľudskú mizériu v bližšie nevymedzenom čase a priestore. A aj keby sa snažil v skutočnosti povedať niečo iné, na vskutku rozsiahlej ploche jeho minutáže sa najprv stiera a následne aj úplne mizne zmysel príbehu, pričom do popredia sa tlačia dominantné obrazové jednotky. Výrazné čiernobiele scény, ktoré vyzerajú veľmi dobre predovšetkým v digitálne zreštaurovanej verzii filmu, sa takisto vyznačujú svojou dĺžkou, ktorá sa následne odzrkadľuje v celkovej minutáži, vytvárajúc pocit, ako keby strih Bélovi Tarrovi nič nehovoril. To koniec koncov možno v praxi vidieť napríklad aj na tom, že ak divák počas jednej scény od filmu odíde, je vysoko pravdepodobné, že sa k rovnakej scéne stihne vrátiť bez toho, aby mu niečo podstatné z príbehu uniklo. Aj keď, ako sme už uviedli, čo je v skutočnosti príbehovo podstatné, je pri viac ako siedmich hodinách minutáže pomerne ťažké rozpoznať. S tým súvisí aj skutočnosť, že hodnotiť príbeh čoby nosný pilier akéhokoľvek filmového diela (snáď s výnimkou dokumentárnej tvorby), je v tomto prípade naozaj náročné. Podstatu a hlbší zmysel Tarrova snímka určite má, sú ale pomerne skryté, pričom divákovi sa pri minutáži tohto diela, úprimne, po nich ani nechce veľmi pátrať.Sátántangóje preto filmom, o ktorom sa dá povedať, že je rozporuplný. Na jednu stranu možno už len z princípu oceniť jeho až šialenú dĺžku a pochvalu si zaslúži aj čiernobiely vizuál, najmä ak je reč o reštaurovanej verzii. Na stranu druhú, minutáž je rovnako jeho slabinou, ktorá aj pre náročného diváka predstavuje priam až tortúru, ktorá je znásobená ťažkou čitateľnosťou príbehovej zložky Tarrovho počinu. Ak teda divák hľadá film, pri ktorom by mohol "vypnúť" a relaxovať, určite by nemal siahnuť po tomto diele. Alebo možno práve preto by po ňom siahnuť mal.