Zatoulaný (2018)

Letošní Oscary sice vyhrál nudnej Nomadland, ale myslím, že pravej nomádskej život ukazuje tenhle syrovej a smutnej film. Je to sice subžánr, plující bez nějaké zápletky od jedný kuřby k druhý, ale tak to má bejt, hlavně nepropadnout sentimentu. Závěrečnej útěk hlavního hrdiny zpět do ulic, mně jen potvrdil, že těmhle lidem není pomoci. Tři a půl pecek.

Přestože stylově jde o docela surové a naturalistické dílo, nejsem si po skončení filmu jistý, jestli mu úplně věřím. Nevadí, že o minulosti hlavního hrdiny nic nevíme (jenom výraz tváře v jediném momentu u lékařky svědčí o traumatu), z jeho jednání člověk docela chápe, jakou motivaci pro svůj způsob života má. Jeho situace vypadá částečně jako tragický důsledek jeho minulosti, zároveň ale není pouze její obětí, Vidal-Naquet neukazuje prostituty jen jako ponížené a zahanbené trosky na okraji společnosti, jak to často bývá; jejich tělesnost, chtíč, živočišnost zobrazuje bez zábran, bez soudu, bez prudérnosti. Nevím ale, co si vzít z toho rozporu, v kterém je na jedné straně deprivovaný člověk toužící po společnosti, citu, lásce a důvěře, a na druhé straně divoch neschopný žít v nesvobodě konvenčního partnerského vztahu a způsobu života. Hrdinu pozorujeme pouze zvenčí a navzdory zdánlivé prostotě a průhlednosti zůstává až do konce tajemný a neprostupný.

Zatoulaný nabízí autentický a syrový pohled do života prostitutů bez příkras a se spoustou explicitních scén, tudíž rozhodně nejde o film pro masové publikum. Pro postavu Léa platí "komu není rady, tomu není pomoci", o čemž se divák přesvědčí hned několikrát. I když má film jen přes hodinu a půl, připadal mi pocitově delší. Osobně bych byl býval uvítal, když by tvůrci - byť jen povrchně - naťukli minulost jednotlivých postav (Jak se dostali k prostituci?), protože vesměs zobrazovaná všední rutina ze života prostitutů začala ke konci nudit. I přes pár emočně silných momentů se mi Zatoulaný nedostal pod kůži a vlastně jsem měl i problém jakkoli sympatizovat s hlavní postavou. Odvážné a syrové scény nejsou vždy zárukou úspěchu.

Mandragora: Freelancer Edition (nechybí ani bohatý milovník hudby - sadista či zdrogování klienta za účelem vybílit mu bejvák). Syrový naturalismus cením do chvíle než se začne jednat o explotaci a ta vehemence ukázat naprosté dno tím, že tuberkuloznímu protagonistovi nezbývá než pít z louže a spát s hlavou na obrubníku vprostřed ulice se k ní už nebezpečně blíží. Pokud ocením snímek za to, že se svými výjevy neohlíží za salónními straight liberály z Prajdu a přiznám, že jedna scéna mě svojí nenadálou něhou emočně rozložila (lékařka), nemůžu pak přehlížet, když se film i přes svoji pointu nevymanitelnosti snaží mít nějaký vývoj a je nucen tím dohnat hrdinu až na kraj lehké mentální retardace.

Škoda, že není nijak alespoň naznačena minulost hlavního hrdiny. Jak se do své role dostal, jak ke své filosofii dospěl. Před námi se objevuje už uhnětený k obrazu autorovu. Pod přívalem naturalistického gay-porna (místy víc odpuzujícího než šokujícího) se pak poněkud vytrácí naléhavost a věrohodnost a trochu to podkopává i jeho finální rozhodnutí (překvapivě žádné překvapení). Bez efektního prostředí zůstane jenom na dřeň očištěná historka o tom, že štěstí si nekoupíš.