Vratné lahve (2007)

Opět typická svěrákovština, na rozdíl od bohéma Louky zde máme usedlejšího Tkalouna, vyděšeného z vidiny sklonku (teda podzimu) života stráveného doma se svou ženou, vlastně ze stáří vůbec. Skvělý Svěrák, ale v kontrapunktu snad ještě lepší Kolářová se svým střízlivým pohledem na život, oba se výborně doplňují. Mile překvapil i Macháček. V závěru přišel i lehký sentimentální závan (ostatně stejně jako v Obecné škole nebo výrazněji v Koljovi), naštěstí to vtipně shodí Kolářová (" Hlavně se nedojímej, víš jak to u chlapa nesnáším.") a pak i krátká mezititulková scéna. Příběh nemá takovou sílu a hloubku, jako třeba předchozí dva výše zmíněné snímky, ale pořád patří k nadprůměru, alespoň co se týče porevoluční kinematografie.

Celkově na mě film působí spíše zklamáním. Máme zde několik vtipných míst, které potvrzují Svěrákovu dlouholetou a neoddiskutovatelnou zkušenost a praxi. A potom je zde zbytek filmu, který potvrzuje spíše jakousi únavu a vyprázdněnost. Za nejvíce absurdní považuji učitele, který již díky věku není schopen učit a tak se rozhodne jezdit po pražském sněhu na starém Favoritu. Jen si to někdy zkuste a uvidíte sami. Také zapojení kolegů z DJC je hodně na sílu. Vrcholem jsou potom snové pasáže, které vždy demonstrují scénáristickou zoufalost. Film alespoň trochu zachraňuje Táňa Dyková, která si zde opět střihla velmi zajímavý charakter a kterou tímto srdečně zdravím.

Příjemná a lidská komedie s typickým svěrákovským humorem, která nenápadně míchá lehkost s jemnou melancholií. Příběh o stárnutí, vztazích a hledání smyslu života působí civilně, úsměvně i lehce smutně zároveň. Film stojí hlavně na přirozených hereckých výkonech, chytrých dialozích a atmosféře obyčejnosti, která je až překvapivě blízká. Možná ne nejsilnější Svěrák, ale pořád velmi milý a divácky vděčný snímek.

Posledný dobrý scénaristický počin dědka Svěráka o kríze staršieho veku a vyrovnávaniu sa s mužstvom a vlastnou existenciou. Veľmi podarené a znovu dobre napísané, ale zážitok kazia tie snové erotické výjavy. Ale zase je to ľudské, vtipné a také nostalgické, také aké to vie len Svěrák. "Tady nebudu, já bych tady nebyl rád".

Je fajn, když si každý velikán filmu dopřeje své Babí léto nebo Kominského metodu. Svěrák st. se tu scénáristicky vypisuje ze svého vlastního podzimu života, navazuje poetikou na své starší projekty a s pomocí Svěráka ml. dopřává divákovi vtipně melancholické rozjímání o životě vlastně obyčejného člověka, kterému se ještě nechce zestárnout a má pocit, že ještě má světu co nabídnout. Z filmařského hlediska pobaví pochopitelně třeba i příšerný trik s pádem z kola (vůbec nechápu, jak to mohli takhle natočit...:D), ale z vypravěčského hlediska je to přesně ten typ Svěráka, který od něj očekáváte.