Vox Lux (2018)

Méně netuctové i méně bizarní, než bych od pohledu očekával. Přitom úspěšná snaha o osobitost zde je, plně poznat v tom i filmařský styl Bradyho Corbeta, který loni zabodoval sBrutalistoua už zde tvoří uhrančivé, leckdy až geometricky vycizelované záběry, včetně stylizace titulků a rámování promyšlené struktury vyprávění, víckrát na mě působila instrumentální hudba a samotný příběh nabízí jak několik silných scén (třeba ta v kostele ze začátku mě naprosto odrovnala), tak opakovaně překvapivé spojení osudu hudební hvězdy s tragickými událostmi ve víru terorismu... ale jako celek mi tolik výrazný dojem a zážitekVox Luxnepřinesl. Možná vězí za tím i skutečnost, že mimo první krásnou píseň ze zmíněné části z kostela mě další hudební produkce hlavní hrdinky vůbec neoslovovala, dokonce mi čím dál víc přišla jako hodně slabá, směšnotrapná popová kuriozita, což obzvlášť platilo o její závěrečné medley během výpravné koncertní show. Nad její bizarností se sice dalo celkem pobavit, když už nic jiného, ale zároveň tím Corbet úplně promrhal potenciál silného zakončení (a popravdě se poVox Luxuž ani nedivím, že dokázal i tohoBrutalistuzakončit bůhvíproč tanečním disco hitem během závěrečných titulků). Všechny tři herečky zahrály výborně, ale mně se ta hlavní postava Celeste ve druhé polovině taky pěkně zprotivila svou arogantností.[60%]

Pokud se film příliš nezaměřuje na svou přehnaně horlivou strategii propojování násilných tragédií a popové hudby, najde se v něm i několik krásných momentů, i když zastíněných náhlými přerušeními. U Celesty si po chvíli klademe otázku, zda sledujeme studii postavy, nebo karikaturu. Ať tak či onak, portrét se z první poloviny mění z fascinujícího na nudný v druhé polovině filmu. Navzdory zbytečnému vyprávění Willema Dafoea, které filmu dodává mírné pretenciózní důraz, se Vox Lux stále daří být ambiciózním mistrovským dílem.

„Vox Lux“ je neobvyklý a odvážný film, který propojuje tragédii, popovou podívanou a sociální komentář o slávě a jejích důsledcích. Sleduje cestu Celeste, nejprve v podání Raffey Cassidy a později Natalie Portman, od traumatizované přeživší školní střelby až po světovou hvězdu, jejíž kariéru i osobní život neustále provází stíny minulosti. Brady Corbet režíruje velmi stylizovaně, s art-house náladou, náhlými změnami tónu a surrealistickými momenty, díky nimž film působí originálně a často i znepokojivě. Největší síla snímku je v jeho ambici nebýt jen dalším hudebním dramatem, ale také ostrou reflexí Ameriky, násilí a fenoménu celebrit. Herecké výkony jsou výrazné – zejména Portman v druhé polovině filmu podává intenzivní, místy až nepříjemně konfrontační výkon, který dokáže strhnout. Přesto ale film často působí roztříštěně: rozdělení do dvou odlišných částí ztěžuje divákovi ponoření a některé pasáže jsou zdlouhavé a spíše nudné, než aby budovaly napětí. Dlouhé dialogy a pomalé tempo místy brzdí příběh natolik, že i zajímavé myšlenky ztrácejí sílu. Společenský komentář občas přebíjí samotné postavy, takže celek zůstává fascinující, ale nedotažený. „Vox Lux“ je tedy zajímavý experiment s několika silnými momenty, ale zároveň i film, který dokáže unavit – pamatuje se spíše pro své zvláštnosti než pro skutečnou emocionální hloubku.

Myslím, že to, jak je Natalie Portman skvělá herečka dokazuje od útlého věku v Leonovi po takřka one woman show v Černý labuti, a pokud se objevují výtky na její herectví, a zároveň dochází k srovnávání s Cassidy, může jít o důsledek původního tvůrčího záměru. Hlavní hrdinka  je za vrcholem své kariéry. A to v prostředí pozdního kapitalismu a průmyslu, jenž ženám stárnutí a chyby neodpouští. Na dospělé a zraněné Celeste se začínají projevovat traumata, která ji v období dospívání paradoxně pomohla dostat se na vrchol. Média nejprve přispěla ke stvoření Celestiny hvězdy, a nyní ji posílají ke dnu. Což je trajektorie většiny především ženských, především filmových, hvězd (je na ně ostatně pohlíženo optikou patriarchátu, tak proč ne). Tvůrce podle mě vnáší tuto dialektiku do hry zcela záměrně, a pokud je toho času takřka čtyřicetiletá Portman porovnávána diváky s o generaci mladší Cassidy, a shazována za svoje herectví, jde vlastně o docela výstižný rámcový přesah.___Corbet pracuje jako autorský tvůrce a v rozhovorech přiznává, že byl ovlivněn hlavně evropskou školou (začínal jako herec a zahrál si například i ve filmech Hanekeho, Triera nebo Östlunda). Poetika Vox Lux má něco z amerického nezávislého filmu, zároveň však vnáší prvky evropského artu a citace ikonických tvůrců jako například L. V. Triera.___Je to nádherně a poctivě natočený, úvodní sekvence spolu s hudbou se otiskne do duše, takže pro mě je Corbet talentovaný autor s vlastními rýsujícími se trademarky. Jen mi po čase připadá, že Vox Lux distribuuje příliš mnoho motivů a ač o žádné vytvoření soudržného snímku nešlo, přesto se i v rámci konceptu rozpadá a ne úplně nadčasově stárne (když jsme u toho stárnutí). Haneke i Trier jsou skvělí v tom, že si je můžete pustit za 20 let, a vždycky vás dostanou. Podle mě akcentace teroristických útoků už je prostě moc. V rámci hudebních filmů roku 2018 a v porovnání s hollywoodskou A Star Was Born s Lady Gaga, je ale Vox Lux prostě jiný kafe - hořký, cynický a pravdivý (asi jako ženský vyrovnávání se se životem).______pod čarou: tak nějak jsem na to zkoušela psát závěrečnou práci na škole, ale vzhledem k tomu, že se na mě všichni vys*ali, nakonec se k jejich smůle hvězda nezrodila. Jaké z toho plyne ponaučení? Neztrácejte mládí filmovědou, beztak jsou to narcisové, a ta škola je většině lidem na ho*no :(

Poriadne dynamický scenár plný kontrastov vyplývajúcich z vývoja osobnosti hlavnej postavy Celeste. Od šedej vystrašenej myšky až k žiadostivej a povýšeneckej superhviezde, ktorá sa absolútne utrhla z reťaze - či už charakterovo alebo vizuálne. Po dejovej stránke to bolo zaujímavé, hoci tá začiatočná fáza filmu ma bavila oveľa viac ako Celestina dospelosť a jej problematický vzťah s dcérou. Pesničky od Sie ma nijako nezaujali, a nepomohla tomu ani skvelá Natalie Portman. Celkovo je to tak na 3*