V tichu (2014)

Takyto styl vyrozpravania pribehu ma nebavil,co mi pomaly ale isto lezie na nervy je sustavne poukazovanie na Zidov cez vojnu a holokaust.Ako tu niekde odznelo,bolo to nepochybne svinstvo,dokonca si to treba aj pripominat ako memento....ale cez kazdu vojnu trpia a trpeli vsetci nielen zidia.Normalne som si dal tu namahu a pozrel TV program a nie je snad den kde by nebolo nieco na temu holokaustu...ved programy s touto tematikou su uz castejsie ako denne televizne noviny...toto raz moze ludi skor znechutit a tym sa vytrati to k comu by mali taketo filmy sluzit,cize zamysleniu sa nad hrozami vojny....neustale ukazovanie utrpenia zidov postupne zovsednie a zacne liezt ludom na nervy....u mna sa to uz pomaly deje.

„Všechno to možno brať na vedomí, citovo sa to ale človeka nedotkne.“ Ač bylo tohle zpracování tématu židovského utrpení za 2. světové vláky opravdu velmi originální, a už jen za tu originalitu si film zaslouží ocenit, emoce z něho ke mě moc nedolehly. Sama vizuální stránka snímku je hodně silná (ač bych si tu část snímku odehrávající se v koncentračním táboře uměl představit kratší), všechny ty vnitřní monology jednotlivých aktérů však na člověka působí víc jako paleta zažloutlých vzpomínek než jako emotivní výpověď konkrétních osob. Byť to právě o konkrétních a hlavně skutečných osobách (židovských hudebníků) celé vlastně je. Moc pěkný je určitě samotný závěr, kdy kamera najíždí z velkého tabla fotek bezejmenných židů na detail tváří jednotlivých aktérů tohoto snímku a na malý okamžik ty tváře nechá rozpohybovat.

Tenhle příběh bych si dokázala představit jako hraný dokument nebo ještě lépe jako knihu. Trošku déle mi trvalo do filmu proniknout, protože je vyprávěn zvláštním způsobem, skrze již zmiňované voiceovery. Připadala jsem si, že sedím hlavním postavám přímo v hlavě. Jejich myšlenkové a pocitové pochody byly hodně dovysvětlující. Prožívala jsem to všchno s nimi, ale zároveň si od nich z nějakého důvodu držela odstup.

Jsou typy filmů, které se nízko-nákladově prostě točit nemohou, ŠOA je jedno z těchto témat, do 3/4 filmu vlastně nevíte o čem to je, když se pak konečně postoupí do fáze samotného odsunu a následné koncentrace, tak nevíte jestli je to scéna z nějakého válečného filmu či ze středověkého vězení, vězni jsou deportováni do hradu - kde žijí a pracují, navíc celou dobu jsou k scénám neustálé komentáře aktérů, které vám bohužel nejsou známí, protože to počáteční část filmu neumožnila. Je to příliš artové na to jak složité téma to zpracovává, nehledě na to, že to do celého příběhu vznáší akorát nelogičnost.

Zaujímavý experiment, takýto nemý film so zvukom, hudbou a myšlienkami. V českej a slovenskej tvorbe asi ojedinelý. Určité momenty sú geniálne, niekoľko hudobných momentov alebo tlačiarenský stroj ako nástroj diabla. Hudba, židovstvo a nacizmus už vo filme bolo, ale tu je to trochu iné, nie ako pohľad zo strany okolia, ale úplne zvnútra. Časom ale film upadal do nejakého rozjímania, ktoré ma nudilo.
––––Verili sme, že sa nám to nemôže stať. Co sme si mysleli? Každému to muselo byť jasné. –––– Máte to vo vlastných rukách, deti moje. Všetko závisí len od vás. Viem, že sa nedáte, že si poradíte.