Kryštof (2021)

Je to už pár let, co jsem četl scénář a byl naprosto ohromen, po dočtení jsem pak byl ještě několik dní rozhozený, tak silné čtení to pro mne bylo. Jako badatel a člověk který se zajímá o česko-německou hstorii a pohraničí se s příběhy převaděčů setkávám docela často, ale tohle bylo jiné. Proto mne tolik mrzí, jak to nakonec dopadlo. Tak třeba jednou se to povede.

Snímek, přibližující temné období naší historie po roce 1948, kdy se kolektivizovalo zemědělství, zavíraly kláštery a stříleli lidé, toužící odejít za svobodou. Určitě zajímavý námět, který však nebyl moc zajímavě zpracován. Sotva  se příběh trošku rozjel, začal mu docházet dech a pak už to až do konce byla celkem nuda. Kromě samotného příběhu nedokázaly výrazněji vtáhnout ani nedostatečně rozvinuté postavy. O něco lepší hodnocení zaslouží vystavěná atmosféra a taky herecké výkony dvou mladíků v hlavních rolích. Velice slabý průměr (spíš podprůměr). 40 %.

Film není špatně natočený, ale jeho děj je předem ideologicky předurčený a tudíž poměrně schematický. Jednotlivé postavy jsou zasazeny do předem nastaveného rámce "dobří" versus "zlí", čímž nemají šanci vykročit z čítankového stereotypu do skutečného života. Nejslabší stránkou filmu je tak jeho scénář.

Akce K v moderním pojetí.1)  Po svižném začátku druhá polovina filmu značně zpomalila a ponudněla. Děj jde dost po povrchu, chybí mi možnost většího ztotožnění se s postavami, kterých vlastně nic nevíme a téměř nic se ani nedozvíme._____     2)  Závěrečnou pointu jsem pochopil jako akt sebeobětování._____ 3)  Zaujali mě 22letý filmový debutant, student ostravské konzervatoře Mikuláš Bukovjan (budoucí novic Kryštof) a 30letý Slovák David Uzsák (Cyril, postřelený student na útěku).

Docela mne překvapilo nízké hodnocení filmu. Zhlédl jsem včera večer a ta atmosféra padesátých let minulého století mne provázela ještě dlouho do noci. Něco jsem o této době slyšel od babičky, a když jsem v závěru viděl scénu drancování statku, vzpomenul jsem si, jak mi o podobných příbězích vyprávěla s hrůzou v očích. A podobné přepadaní kláštera zažil jeden kněz řeholník. Celá komunita byla shromážděna na jednom místě a za trest museli mniši pracovat v lese bez chráničů sluchu. Po uvolnění v 1968  mohl působit ve farnosti ne jako řeholník ale jako kněz, bohužel byl skoro hluchý. Takže tento film mne vrátil do vzpomínek mé babičky i kněze ale také s pocitem bolestí nad touto šílenou dobou.