Unaveni sluncem 2: Odpor (2010)

Když pominu, že absolutně nechápu, co vedlo Nikitu Michalkova k tomu, aby vzkřísil z mrtvých hlavní postavy svého právem opěvovaného díla, tak musím konstatovat, že pokračování sice nenudí, ale s původním skvěle vystavěným dramatem nemá mnoho společného. Krásná poetika tolik charakteristická pro Unaveni sluncem se vytratila kamsi do ztracena. Ještě o trochu víc zamrzí absence nosné myšlenky a také naivita, s níž byly některé bojové scény podané. Ovšem pokud bych to brala jako samostatný válečný film, pak nemám vážnějších výhrad. Nutno podotknout, že kouzlo snímku natočeného o šestnáct let dříve alespoň částečně připomínají závěrečné minuty zobrazující umírajícího vojáka s jeho posledním přáním, které mu Naděžda nakonec vyplní. (65%)

Režisérovi Nikitovi Michalkovovi po famóznom prvom filme z trilógie Unavení slnkom regulérne ruplo v gebuli a oživil mŕtvych hrdinov prvého dielu (veď čo sú Rusi horší než Biblia? menej než Ježiš? tak oživil rovno dve hlavné mužské postavy). Následne sa s nimi vydal bojovať proti fašistom. Nekonzistentne, zdĺhavo. Ruské hrdinstvo glorifikujúci spektákel je len zopárkrát obohatený vydarenou scénou.

Pokračování (?) původního filmu mě zmátlo a Nikita Michalkov, jako spoluautor scénáře, riskoval přeražené kotníky, pokud by měl před Annie Wilkes obhájit podivně navazující děj. Generál Kotov byl zastřelen v roce 1936 (původní informace), v roce 1941 (nová informace), nebyl zastřelen vůbec (nejnovější informace). O jeho rodině ani nemluvím. Válečné scény ve mně místy budily dojem, že jde o parodii (defekace, zásah světlicí, Ju 87 vybavený pumovnicí atd.), na druhou stranu musím ocenit vrcholně realistickou scénu, která ukazuje, co všechno je typický chlap ochoten podstoupit, aby přemluvil ženu k odhalení půvabů.

Moc přemýšlím, proto mně zajímalo, jak by to mohlo být s postavami a kam by se posunuly, kdyby by byly hozeny do vřavy druhé světové války. Nejsem až takhle přející. Přesto jsem chtěla vědět, jak by to s jejich osudy zamíchalo. Ovšem, jsem jaksi pozapomněla, že se necházíme v Rusku, kde o nejrůznější šílenosti a absurdity není nouze.Nad některými mi zůstal rozum stát. Scéna se Stalinem, kdy si blaženě mlaská nad kouskem chleba s máslem a zavařeninou mi přišla strašné úsměvná a některé věci dokonale zazdila. Vůbec mi ten Stalin přišel jako zrůdná karikatura.

Velice syrový obraz války ... bez příkras a milosrdných lží. Jenomže se mě nedotýká - jakoby přicházel z jiného, na hony vzdáleného světa ... díky zvláštnímu, odosobněnému pohledu kamery, která se soustředí na drobné detaily i na ucelené filmové obrazy - a nelze jí prakticky nic vytknout, přesto ve vás záhy vzbudí dojem, že to není JEJÍ válka ... že vypráví o cizích bojích a cizím utrpení v cizí zemi - v zemi, se kterou ji nic nespojuje ... v zemi, která je jí lhostejná. Snad i proto lehký odstín místy až morbidní absurdity, který dodával sílu - i určité povědomí tíhy pilotnímu filmu, tady působí maličko diletansky a v některých situacích spíš nahlodává pilíře vlastního příběhu. Ve třech časových rovinách se lze docela dobře zorientovat, ale chybí kus srdce, které by tlouklo pro hrdiny, kteří se - ne "unaveni", spíš nemilosrdně spáleni sluncem - navrátili, aby se pokusili navázat nit svých osudů. Možná to nebyl ten nejšťastnější nápad ... z jejich strany, protože víc než co jiného rozmělňuje nemilosrdné finále původního filmu.