Unaveni sluncem (1994)

Francouzština, ruština, ruská ruleta, sníh a tanec v úvodních scénách dávají tušit, že se někdo snažil natočit opravdu ruský film, pokud něco jako opravdu ruský film existuje. - „Doktor jí předepsal železo a ona vařila hřebíky a pila ten odvar.“ - Film jsem viděl někdy počátkem tisíciletí a pamatoval si z něj jen tu krásnou malovanou konvici na čaj a pocit léta, takže jako bych se nyní na něj díval poprvé. První polovina byla trochu horší, roztěkaná, v druhé věci začaly zapadat do sebe. Během sledování se mi vrátili nostalgické vzpomínky z prvního zhlédnutí. Tehdy bych tomu možná dal pět hvězd, dnes už jen čtyři. Nikita Michalkov tu svým charismatem a herectvím všechny zastínil. V podstatě si film kradl pro sebe spolu se svojí malou dcerkou, což mi trochu vadilo. Film ho prezentoval jako kladnou postavu, pravého Rusa, který miluje svou vlast více než manželku, je zásadový, citlivý a užívá života. Přesto jsem z něj cítil jakousi slizkost a skrytou špatnost. Když máte všude po domě své fotografie s kamarádem soudruhem Stalinem, asi nebudete úplně hodný a dobrý člověk, i když to na venek na první pohled není vidět. Když jsem zjistil, že později Michalkov natočil ještě dvě pokračování, kde soudruha Kotova vzkřísil z mrtvých, jenom jsem kroutil hlavou. Asi se zahleděl moc do sebe, do slunce a dostal úžeh. Pravděpodobně trochu panu režisérovi a hlavnímu herci přeskočilo, jinak si ono rozhodnutí nedokážu vysvětlit.

Kdybych tento film rozdělila na dvě půlky, první by byla za 2* a druhá za 4*. Zvládla jsem ho s českým dabingem, ruštinu jsem nechtěla poslouchat. Kdybych film viděla před 20 - 30 lety, možná bych ho oceňovala více. První půlka byla dlouhá, emočně a optimisticky přepjatá, takže jasně cítíte, že brzy bude průser. Navíc ruský humor a široká ruská duše mi nikdy moc neříkaly. Hodně se mi líbil vztah otce s dcerou, Naďa byla nejlepší :) Dále příroda, krásný březový háj. Od Míťovy pohádky děj začal mít grády.  No a soudruzi se holt požrali mezi sebou, to víme.... V Rusku dříve, u nás v 50. letech.

Len drsný záver dokáže pozdvihnúť inak dosť nudný film, ktorý sa drvivú časť deja zaoberá rodinnou idylkou niekde na ruskom vidieku. Oslavy, vodka, baňa, verejná kúpačka, futbal, neustále vyspevovanie a obria, vyše 2,5 hodinová stopáž, kde jediným svetlým momentom je jedno roztomilé dievčatko. Až ma premohla kacírska myšlienka, v ktorej som ďakoval za Stalinove čistky, lebo až vtedy nabral film konečne spád udalostí.

Páni! Asi tři čtvrtiny filmu máte pocit, že sledujete nějaký neznámý zahraniční film od Menzela, pohodová atmosféra je jen občas narušována lehce nervózními dialogy dvou důležitých mužů, jinak ale vládne pohoda, o kterou se stará především bezprostřední krásná holčička která působí jako by se pro plátno snad narodila! A potom když TO přijde, tak koukáte jako opaření, přestože něco takového lze vytušit. Ne, toto už s Menzelem nemá nic společného a nikdy jste v jeho filmu vidět nemohli, což je možná i škoda. Jestli si chcete zážitek z filmu prodloužit tak si po něm místo Dvojky ihned pusťte Ztratili jsme Stalina.

Vzhľadom na extra nadchnuté ohlasy som mal asi príliš veľké očakávania, lebo ma to až tak nedostalo. Samozrejme, záver, resp. posledná polhodina, je moc silná a úvodná polhodina tiež super, ale ako celok to strašne stráca na tom, že v rámci výplne medzi tým veľmi nemá čo ponúknuť. Keby to bolo okresané tak o polovicu, určite by som pridal aj piatu *. Takto je to len slušný nadpriemer, ktorý rozhodne mohol povedať viac. S Oscarom by som ale váhavo hľadel na konkurenciu. V tomto ide o jasnú trefu do politiky Akadémie.