Un homme qui dort (1974)

Čekáš, až už nebude na co čekat. Je jedno, jestli vstaneš dnes, zítra nebo snad nikdy. Můžeš ležet na posteli, sledovat svá kolena, knihovnu, ve které jsou knížky, které už si nikdy nepřečteš. Umožňuješ plynoucímu času vymazat vzpomínky na tváře, adresy, telefonní čísla, úsměvy, hlasy. Zapomněl jsi, že ses naučil zapomínat, že ses jednoho dne přinutil na vše zapomenout. Přestal jsi mluvit a odpovídá ti jen ticho.

Vizuál mě hodně vtáhl a dokázal si udržet moji plnou pozornost od začátku až do konce, což mě takhle zpětně dost překvapuje, protože ten film hodně trpí tím, že celou dobu opakuje to samé pořád dokola. Až si taky říkám, jestli by to normálně a bez neustálého voiceoveru (který mi tady ale vůbec nevadí, protože nic jiného zde nezazní, celé to stojí jen na něm a bez dialogů tak dominuje na 100%, takže mi ani nepřipadá přehnaný) nevyznělo víc, než tak, jak je to natočené, i když tímhle stylem je to zase lépe zapamatovatelné, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. Až mi to trochu připomnělo Jonase Mekase, ale jen stylem, tématy je někde úplně jinde. Popravdě jsem od toho ale čekal opravdu něco víc, než neředěnou depku s nihilistickým pohledem na svět (který to sice (naštěstí) neukazuje jako nějakou globální a "jedinou správnou" pravdu (jako třeba Trier v Antikristovi)), která na mě hlavně působí dojmem, že se režisér potřeboval vytočit ze svých mindráků a zdá se, že se mu to snad povedlo, protože pak už skoro nic nenatočil a to asi z toho důvodu, že tímhle filmem řekl skoro všechno, co chtěl světu říct. Na jednu stranu proč ne, když mi to násilně nevnucuje svůj pohled na život, na tu druhou úplně nevím, co si z toho odnést - tedy kromě toho, že dlouho trvající samota spíš škodí a když trvá až moc dlouho, tak může i člověka zničit. Jsem rád, že jsem to konečně viděl, ale zároveň to není nic, co by ve mě zanechalo výraznější dojmy. 3*

Literatura a film jako svébytná umění.¬        

Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬                

Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬                

Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬                

Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬                

Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬                

Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %.Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt.

"Muž, ktorý spí"- Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff.(Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou)

Šest ponožek v růžové plastové misce (d’une bassine de matière plastique rose remplie d’une eau noirâtre où flottaient six chaussettes)... Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že všechmno se změnilo, že se od tebe někdo oddělil, kdo (za tebe) koná všechny povinnosti a denní rutinu, a ty zůstáváš doma, sám, oddělen od svého dosavadního života, od života jako takového. Franz Kafka to v eseji "Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě", popisuje trochu jinak, takto: "Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." Muž "bez mimických svalů" (Jacques Spiesser) je přímým protikladem Gončarovova Oblomova, který je plný vizí a plánů, jejichž realzace selhává. To, co koná "muž, který spí" se neopírá o žádné představy nebo úmysly, jen činy jsou jen něčím "co SE děje", bez vůle, bez preference. Samozřejmě (stejně jako Oblomova) ho nelze litovat, jeho (jejich) život má stejnou hodnotu jako jiné životy, můj i váš.