Dvojník (2013)

Existenciální mindfuck, o bludném kruhu nároku současného světa, který člověka tlačí k neustálému zlepšování svých výkonů, extrovertnosti a stejnosti s ostatními. Jinakost a individualita je přežitek, pokud někdo takový je, v korporátních společnostech (a nejen tam) už z principu působí jako exot a společenská "mrtvola". Už se ani nedivím, že za něčím takovým stojí právě Ayoade. Sice by se něco takového od Mosse z Ajťáků, který běžně dabuje v animácích a hraje v reklamách, na první pohled čekat nedalo, ale už Submarine bylo dostatečně jiné, takže mě tady ta jinakost stylu i příběhu nezaskočila. Naopak, forma se mi hodně líbila, jak svým neurčitým světem a firmou s totalitním řízením, tak i černo-žlutou stylizací a v podstatě neexistencí denního světla. Zpočátku to pro mě mělo dost silnou atmosféru, jenže jak se to už od úvodní scény tvářilo dost tajemně a postupem času z toho byl jen prostý příběh o boji s dvojníkem, který nahrazuje život hlavní postavy Simona (a na rozdíl od něj je takový, jakého si ho společnost žádá), docela mě to přestávalo bavit a ten konec je skutečně takový, jaký si ho člověk představí, ale zároveň doufá v něco víc. Je to budované chytře, ale jaksi bez nápadů, které tam zoufale chybí k tomu, aby z toho bylo něco skutečně silného. Díky tomu to nevidím na vyšší hodnocení, ale určitě uznávám, že to má něco do sebe. Silné 3*

Na tento typ "artového umění" rozhodně nemám buňky!! Strašný!!! Něco tak děsnýho už jsem dlouho neviděl! Vydržel jsem to sledovat asi půl hodiny, pak jsem to ... sice nevypnul, ale měl jsem to jen jako kulisu k tomu, co jsem zrovna prohlížel na Netu. Přišlo mi rozhodně smysluplnější přečíst si pár článků o úmrtí Miroslava Zikmunda. Vlastně ani nevím, jak to dopadlo a je mi to úplně jedno. Ani ta Mia Wasikowska, kvůli které jsem to stáhnul, tady nic nezachránila.

film je sice na motivy dvojnika od dostojevskeho, ale v podstate se s nim skoro v nicem neshoduje (az na asi tri obrazy). zasadni rozdil je pak predevsim v tom, ze hlavni postava filmu je svym zpusobem docela sympaticky clovek, kteremu drzime palce. u dostojevskeho to tak neni, prestoze utrapy a lhostejnost ostatnich maji obdobnou. ▬▬▬▬▬▬▬▬ a pak vedlejsi postavy, dostojevskemu proste nikdy nesklouznou do karikatury, prestoze treba konaji podobne/stejne jako v tomto filmu, clovek jim to uveri, protoze maji vnitrni motivace byt takove. tohle ayoade nezvladl. ▬▬▬▬▬▬▬▬ ale celkove jsem docela spokojen, predevsim skvele herecke vykony, jasne eisenberg, ale wasikowska tu chvilemi emmostonuje... a taky hudba, ta tam sedla skvele, at uz tracky nebo normalni doprovod. a vlastne ╠═╬SPOILER╠═╬ ten samotny zaver, to byl dobry mindfuck. asi mam radsi happyendy.. (i kdyz vlastne predstava konce jako v knize je jeste lepsi, takze vlastne nevim.)

Když jsem Dostojevského novelu četl, strašně jsem se divil jak mohl někdo, kdo je považován zarealistickéhoautora, napsat něco buď tak absurdního a nebo tak nadčasového. Z filmu jsem neměl podobný, ale podobně intezivní divný pocit. Obě díla, mimo jiné, stojí na tom, že se nikdo nezastaví a neřekne si ''Let's talk about the elephant in the room: proč vypadá sakra Goljadkin/Simon úplně stejně jako ten nováček?'' Richard Ayoade dost pravděpodobně vzal svůj absurdní humor a umístil předělaný Dostojevského příběh do nějaké divné socialistické dystopie (nejvíce náhledu dají asi ty divné Elektronik Supersonik, které běží u nich v televizi). The Double je jednou z těch adapatací kde hledáte v čem odpovídá knize, než v čem se liší. A i celá alegoricko-mindbending část má úplně jinou pointu. Mě to ale bavilo. Eisenberg byl výborný, stylizace zajímavá a přišlo mi to i dost napínavé...

Až na konec (tam se přehlednost nějak vytratila), jsem se naprosto vyznal, jaký Eisenberg, je jaký. Obě polohy totiž zvládl výtečně, i když si myslím, že normálně má blíže k tomu bezohlednějšími (rád bych viděl ke srovnání v dvojroli někoho, kdo má blíže k té hromádnce nervů, třeba Michael Cera). Nic nezvládají britové lépe než to, co cítí k monotóní úředničině např v 1984. Postupně se překvapením stal fakt, že R. Ayoade použil celkový přístup, který mi evokoval artový psychologický film jak vyšitý z 60. či 70. let. Z konce cítím lehké znechucení, protože když bylo jasné, že pointa konce je stejná jako uČasu, který mě právě tím zklamal (konec se dostal zpátky na začátek), ale nikoliv tak,abych ubral ještě nějakou *.