Synecdoche, New York (2008)

There´s a House on Fire, alebo žeby proste v koži Charlie Kaufmana ? Synecdoche je film, ktorý sa utopil vo vlastnej ambicióznosti. Reálny život plný životných zlyhaní, hypochondrických a iných depresii, neuróz, paranoí a frustrácii, začína postupne splývať s mystifikačným, experimentálnym divadelným predstavením "brutálnej pravdy", plným psychotyckých schizofrenyckých dvojníkov. "Fuc*ing might help", Charlie. Alebo možno to bolo úplne inak. Kto vie. Mám rád Adaptáciu, Malkoviča, aj Eternal Sanšajn, ale tento film mi nesadol ani trošku. Ale P.S.H. je tradične fantastický. Veľmi mi tento herec chýba. 40 %

Charlie Kaufman, majster divných a zároveň originálnych námetov, v ktorých originálnosť akoby prebíjadivnosť -a z toho dôvodu dokáže pravdepodobne uspieť aj u širšieho publika.Synecdoche, New Yorkvšak práve naopak je viac divnejší ako originálny. Aj - mimo iného - z tohto dôvodu môže diváka, ktorý videl od tohto tvorcu divácky úspešnejšie kúsky, sklamať. Je to aj môj prípad avšak nevidím to tak tragicky. Jeden z vrcholných hereckých výkonovPhilipa Seymour Hoffmana.

Bizár, taký ako niekedy život samotný. A tu sme sa pozreli na celkom "ani neviem ako to opísať", asi unikátne obyčajný a zároveň úmyselne zveličený život jedného človeka. Zaujímavé, ale až tak veľmi ma to neoslovilo, respketíve nemal som pôžitok zo sledovania (ku koncu mi to prišlo už úmorné na diváka...). Ale za nápad body nahor. Všetci sme tak trochu herci vo svojich divadlách, aj keď sami nevieme čo hráme... a pastorov monológ si pridám do svojej zbierky replík. PS: Kupujte horiace domy, sú lacnejšie.

Na filmech Charlie Kaufmana se mi líbí to, že jim podle mě nejde rozumět, přijdou mi spíš k jakýmusi nacítění. Koncentrát depky přemejšlejícího člověka, takovýho, kterej nemyslí pro zábavu, ale proto, že neumí nemyslet... Tenhle konkrétní snímek je pro mě zrcadlo světa, obyčejnýho života, ale takovýho toho už zkaženýho civilizací. Je v tom cítit nelehkost upřímnosti a touhy po dokonalosti (či smyslu) i tíha uvědomělý konečnosti a osamělosti. PS: Je třeba se na to dívat (jako asi na všechny Kaufmanovy filmy) v určitý náladě.

Krize středního věku, tvůrčí krize, rozpadající se rodinné a ostatní vztahy, stále větší množství vlastních nemocí a chřadnutí, které vedou k uvědomění si postupného stárnutí a spolu s tím taky faktu, že nejproduktivnější období už má člověk za sebou a že doposud neudělal nic, co by ho udělalo nesmrtelným... A když už se protagonista, který tohle tělesně i psychicky stále plněji prožívá, začne snažit o dílo, které by ho zapsalo do historie, tak si stále víc trpce uvědomuje, že navzdory všemu co zažil a chce předat je jen dalším z obřího množství obyvatel téhle planety, na které si po smrti nikdo nevzpomene. Kaufmanův debut je zároveň zobrazením jeho osobních krizí a depresí (vzhledem k tomu, žeAdaptaceje (nejspíš, neviděl jsem) o něčem podobném) a to tak viditelně, že se těžko při sledování odděluje autorská persona od možného samostatného života díla. První polovina se mi vlastně hodně líbila, už jen tím, jak se psychický stav Candena propíjí do naprosto všeho okolo něj, ať už přímo skrze jeho vztahy s lidmi nebo čtení specifických článků v novinách, tak i nepřímo třeba skrze pohádku, kterou jeho dcera sleduje každé ráno v televizi. Postupně se to ale stále více z polohy života běžného člověka začne přesouvat do zobrazení života nešťastného, zneuznaného, snad až "chcípáckého" divadleního režiséra, který se vehementně snaží něco dokázat, ačkoli se mu to nikdy nepovede. Chce být tvůrcem, ale jelikož vůbec nedokáže mít kontrolu nad vlastním životem, tak nezvládá ani nic samostatně tvořit. Což by mi nevadilo, někdy jen svérázné zobrazení vlastních problémů dokáže stvořit velkolepý film (jako třeba FellinihoOsm a půl, které tu je sice celkem často zmiňované, ale zase se to k němu přirovnává nejlíp), jenže tady mi v druhé půlce, zhruba od stále většího nárůstu smrtí postav, přišlo poněkud mimo, jak moc se to neustále snaží o všeobecnou výpověď o životě, kterou to ale nemůže plně být, jelikož je v ní příliš bizarních zvratů. Dá se pak argumentovat, že život podivná (a často spíše nepříjemná) překvapení přináší a to asi každému, ale ten postupný přechod od všeobecného pojetí takového stavu k stále ryzeji osobnímu mi nešel dohromady. Jako by krize protagonisty (a nejspíš i Kaufmanova) měla zároveň být přesnou krizí všech sledujících diváků. Nakolik je ta výpověď perfektně vystavěná a skoro všechny ojedinělé prvky (od bizarností po extrémní skoky v čase dějící se skrze dialogové háčky) do ní zapadnou, tak i přesto v závěru i celkově cítím především určitou přílišnou ublíženost, jež je svým způsobem nabubřelá a tu se snaží prodávat jako komplexní a ultimátní pravdu o životě jako celku. Možná jsem jen nesouzněl s Kaufmanovým pohledem na svět, ale měl jsem problém pak jeho výpověď přijmout, jelikož chtěla být až moc silně o všem a přitom se z ní časem vytratilo to, co v ní vynikalo nejvíce. Čtyři hvězd bych rád dal, ale při psaní komentáře jsem pro ně žel nenašel důvod. Takže možná časem, byť popravdě teď nevidím důvod, proč na to dobrovolně koukat znova, ačkoli to místy má hodně co do sebe a i druhá polovina přinese dostatečně silné a hluboké scény (jen mi pak vypadávají z celkového pojetí druhé poloviny). Přitom mi nepřijde, že bych se Kaufmanovu pojetí myšlenkově nějak víc vzdaloval, jen mi ta druhá polovina přišla až otravně sebestředná. Lepší 3*