Umění lhát (2009)

Začátek se rozhodně povedl. Svět ve kterém nikdo nelže je určitě zajímavý nápad, který by narazil na spoustu maličkostí (nedůležitých pro film) ale to lze přece filmové fantasii odpustit. Zhruba od poloviny filmu to ale začne docela skřípat. Pokud by scénáristé nenechaly Marka tak moc zpychnout a dělat ze sebe "celebritu" tak by se mohlo jednat o hodně podařenou komedii. Škoda. Řekněme že do první poloviny za 4 hvězdy a od druhé poloviny za 2 hvězdy. Konec se celkem povedl a tak udělím takové průměrné 3, protože je to v podstatě zábavný pohled na svět. Moc bych chtěl vidět reakci pobožně fanaticky zaměřených Američanů na to, že bylo desatero na krabicích od pizzy. (někde jsem dokonce četl, že kvůli tomu byly nějaké stížnosti) U takového zajímavého filmu ta duhá polovina docela zamrzí.

Ricky Gervais je borec, mám ho veľmi rád. Úžasný a originálny námet ale nedotiahol do úspešného konca. Film začal skvele a zábavne a škoda že tak nepokračoval, v polovici stráca až neuveriteľne dych. Nevyužitý potenciál, keď si predstavíme čo všetko sa dalo s tým nápadom spraviť, ale oddychovka je to dobrá.

Absolutná originálna vtipná podprahová ukážka toho ako by fungoval náš svet ak by sme začali byť k sebe úprimný....a ako by niektorí tupci zistili akí sú vlastne úbožiaci a tupci. Lebo presne takto funguje cirkev ako ju úžasne stvárnil mojžiš s krabicami od pizze..ehm pardon napísal Ježiš Kris...bože...Cervais.

Svět, kde nikdo nelže. A co víc, svět, kde ani nikdo nezná koncept lhaní. Až na Marka Bellisona, kterého v jednu chvíli cosi osvítí a tato superschopnost je mu znenadání odemčena. Je to hodně zajímavej námět a random amík by z toho zcela jistě vytřískal obstojně vyblázněnou komedii. Ricky Gervais na to ale jde jinak. Jeho typickou kombinací urážlivého (ne)humoru, ve kterém se ve skutečnosti skrývá velké srdíčko.The Invention of Lyingmá sice filmový formát a lepší kameru, ale jinak se hodně podobá jeho typické sitcomově tvorbě, která může sednout, ale taky absolutně nemusí. Není to ten typ komedie, kde by se jeden vyloženě řezal. Je to film navzdory jistému fantasy prvku velmi přízemní. Znalce Rickyho tvorby nepřekvapí pro něj úplně typická hlavní role, ve které oplácaný loser hledá štěstí, a zápletka plná životních mouder. Ve vedlejších rolích se tu objevuje i řada známých britských i amerických kolegů komiků (včetně např. Stephena Merchanta). Nesedla mi ovšem Jennifer Garner v hlavní ženské roli. O tom, že se na romantiku vůbec nehodí, mě přesvědčuje opakovaně. Stejně tak mě netěšilo časté sklouzávání Rickyho scénáře do toho nejohranějšího sentimentálního klišé, které svou jednoduchostí možná stačí pro pointování zlomových dílů sitcomů, ale v ryze filmově vystavěném celovečeráku ani zdaleka tak dobře nefunguje.

Ricky Gervais je i přes nepopiratelný smysl pro humor jeden hrozný cynik, ke všemu hrozně nekorektní cynik a přibližně tuším, co můžu dostat, když už si na něj najdu chuť. Zde máme stejně jako vLife's Too Shortdalšího hrdinu, u nějž začíná být brzy jasné, že se bude potácet od jedné absurdně kruté rany života (či minimálně značně smolařské příhody) k další... akorát tady Gervais se svým cynismem udělal odlišný nový krok, s nímž nám rovnou sděluje, jak lze štěstí a spokojenost v životě dosáhnout pouze lhaním a přes podvody, případně ještě díky fantaskním událostem a nadpřirozeným schopnostem (které ale v realitě lze okamžitě vyloučit). Ač mě ten Gervaisův cynismus často spíše štve, zhruba první třetinu bych tu hodnotil jako velmi vydařenou provokativní komedii, u níž jsem zůstal pohlcen a často se bavil i přes chvilkové naštvání na tvůrce. Až natolik, že jsem mu začal tenhle tvrdý a pesimistický „diktát života“ i docela žrát. Akorát, že mi to dlouho nevydrželo, protože zbytek filmu buď začal pozbývat původní kreativity a nahrazoval je málem až hollywoodským sentimentem (a sorry, u pár scén včetně umírání matky s oným proslovem a tesknou hudbou i bez toho „málem“, i když vnímám tam pokus o jakousi neotřele absurdnější verzi citového vydírání), z provokativního cynismu seUmění lhátposouvalo až do romantiky, která tu ke mně nedoléhala... nebo docházelo na pořád kreativní scény, ale pro změnu až natolik absurdní, že mě spíše míjely a to i svým humorem (včetně sáhodlouhého Gervaisova projevu s bílými krabicemi před publikem). Nápad dobrý, rozjezd slibný, epizodní humorné postavičky Hoffmana, Nortona a Merchanta skvostné... ale ještě před polovinou pro mě i nemalý sešup a satirický závěr to už nezachrání.[60%]