David Brent: Na turné (2016)

Ke konci té salvě trapnosti už začal docházet dech a začalo to být spíš smutné, na což ale scénář reagoval moc pěkným finále. Hlušší momenty vynahrazují, minimálně po hudební stránce, dost fajne písničky.David Brent: Life on the Roadje možná trochu nadbytečná, ale ve finále příjemná tečka za touhle specifickou postavou, která nastartovala Gervaisovu kariéru.

Poněkud zbytečný návrat legendární britcomové postavy. Zvlášť, když už v seriálu dostala veskrze přívětivý a nadějný ending v tom smyslu, že si ten vůl konečně něco uvědomil. Na jeho velkém turné a v nové práci, kde má nižší pozici než předtím, se ale záhy potvrdí, že si neuvědomil vůbec nic, takže máme zpátky starého "dobrého" Davida Brenta - a to je pochopitelný krok, jinak by to ani nemohlo fungovat. Hudební tour probíhá podle očekávání, humor naprosté trapnosti z originálního Kanclu je zpátky, jenže místy působí, jako by už byl za zenitem. A to ne jeho podání a samotné gagy, ale spíš formát Kanclu, který se už úctyhodného finále dočkal, zatímco tady oživí jen Brenta, ostatní postavy se neobjeví ani jako cameo a jede to samé až do stejně strukturovaného endingu se stejným poselstvím a se stejnou trochou naděje, že si Brent fakt něco konečně uvědomil - jen se k tomu dospěje sentimentálněji. Přitom Gervais Brenta umí stále dokonale a jeho až pozoruhodná trapnost stále funguje, jen se prostě vyčerpal tenhle formát, je to znát a ani skvělé texty písní to tolik nezachrání (a ta poslední vánoční je geniální, tu by teď mohli hrát někde na trzích, je taková plná vánoční pohody, naděje a optimismu :D). Přesto to byl vcelku příjemný návrat k určitému kultu ze samotného začátku milénia, který přesně zapadl do své doby a jelikož v ní začal i skončil, je naprosto přesný a funkční dodnes. Tady se to nedá říct, ale je to na jedno zhlédnutí, takový bonus a malá připomínka pro fanoušky, která ale sama o sobě tolik neobstojí. 3*

To, že velkou část filmu nepředvádí Ricky Gervais nic jiného, než dělání totálního idiota ze sebe samého, jde totálně mimo mě, ale může mi zůstat relativně ukradené. To, že dělá Ricky Gervais idiota i ze svého diváka a za každým vtipem a rádoby-vtipem nevalné úrovně se divákovi zasměje s retardovaným pohledem do kamery, aby divák pochopil, že jako tohle má být vtipné a tomu se má naplno smát, to už je na mě ze strany režiséra a herce-komika v jedné osobě ve vztahu k divákovi příliš. Uprostřed pro mě naprostého míjení se stylem humoru mě nezajímá, nakolik veškerá trapnost má být účelová, pokud nenacházím žádné poselství a ani se vůbec ničím nebavím. Dlouho mě žádná komedie takhle nevytočila, byť jí alespoň pár procent (nikoliv hvězdičku) u mě dodala hudba. Byla sice ryze průměrná, ale asi třikrát mi poskytla místo na poklidný oddech během té poutě trapnosti spějící mj. až do chvíle, kdy 15 minut před koncem začíná Gervaisovo pomyslné lamentování nad jeho nedoceněním.[15%]

Brentova srdeční záležitost, kapela Foregone Conclusion, nyní ovšem poskládaná z rockových žoldáků, vyráží do boje, kterým je „turné“, z jehož zastávek je blíže do vlastní postele, než do nejbližšího hotelu. Místy zábavné, občas i dojemné – a hlavně: tu jeho „Oh-la-la-lay“ jen tak z hlavy nedostanete, i když to opět „bude asi v C dur“ :-)

Doslova žeru cokoli, co Ricky s prominutím vysere. A trvalo mi přes dva roky, než jsem našel David Brent: Life on the Road k zhlédnutí. Bohužel však musím konstatovat, že jsem byl po zhlédnutí (mírně) zklamán. Nemyslím si, že by Rickymu obecně docházel dech. Spíš mi přijde, že se u Brenta poněkud přepočítal. Jakkoli je to, hlavně v Británii, zcela legendární a geniální postava, tak mu očividně více sedne kancl než pódium. Prostě mi nepřipadalo, že by to celé utáhl sám. Možná ještě tak s boční linkou ve starém kanclu se starými postavami. Tak jako tak bylo fajn ho opět vidět v akci. Jeho retardovaný smích mi chyběl... 70%