Půlnoc v Paříži (2011)

Pro škarohlídy nic moc, ale za mě absolutně super tuti fruti se vším všudy, nádherný film s užasnou Paříží co v sobě má, film jsem viděl několikrát a vždycky si ho rád znovu pouštím, je to jistota klidného a krásného zakončení dne, kdy můžete jít spát s úsměvem na tváři..
Dalííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí...

Woodyho Allena dokážem zniesť iba vtedy, keď vo filme nehraje Woody Allen. Avšak, jeho typický „Woody štýl“ aj tak preniká do deja, čo podľa mňa stelesnil v postave Michaela Sheena. (Ja som v tom objavil trocha seba-irónie, takže mu udeľujem malé bezvýznamné plus.)
Našťastie, tvorcovia stavili hlavne na Owena Wilsona, ktorého nemožno nemať rád, a jeho nočné cesty Parížom stoja naozaj za to. Dokonca aj mňa, hoci zďaleka neobľubujem snové fantasy príbehy, dej vtiahol viac, ako som čakal.

Film v sobě nese velmi trefnou zprávu pro diváka - v každé generaci lidí se najde někdo, kdo rád vzpomíná na dávnou minulost a tvrdí, že kdysi bylo na světě lépe a kritizuje tím společnost, ve které zrovna žije. Půlnoc v Paříži skvěle ukazuje, že dříve nebylo vše tak, jak si mnozí idealizují. Jaké si to člověk udělá, takové to má. A jelikož jsem si pustil tento snímek, tak jsem se měl více než dobře. I přes to, že je zde Paříž plná bohémů zahleděných pouze do sebe, tak je film optimisticky laděný a zároveň není přeslazený jako jiné snímky stejného žánru. Půlnoc v Paříži je pozoruhodným filmem o hledání vlastní identity, profesních pochybnostech a následnému úniku do světa iluzí, ve kterém si mnoho z nás až příliš romantizuje Paříž, která zde není až tak romantická… Režisér Woody Allen tímto snímkem vzdává hold magické Paříži a dalo by se říci, že v postavě Gila (Owen Wilson) je vepsán kus mládí samotného Allena. Alespoň takto se v příběhu ,,objeví" Allen, jelikož se jedná o jeden z mála jeho filmů, kde sám nehraje. O. Wilson herecky opět nezklamal, stejně tak sympatická Rachel McAdams v roli Inez. Historických osobností je zde přehršel, zejména Salvador Dalí (Adrien Brody) byl zahrán neskutečně skvěle a zábavně. Za to Kathy Bates, jakožto Gertruda Steinová vkládá do filmu velmi pozitivní energii. Dobové kostýmy jsou citlivě zvoleny, stejně tak upravená vizáž herců. Za zmínku stojí přítomné detaily v podobě rekvizit, jako je například portrét G. Steinové, který namaloval Pablo Picasso nebo část obrazu ,,Hvězdná noc“ od Vincenta Van Gogha. Zajímavostí na příběhu je ta, že některé jeho podobné části obsahuje povídka W. Allena: ,,Vzpomínky na dvacátá léta", ve které se vypravěč také setká s E. Hemingwayem nebo P. Picassem. Velmi mě okouzlila hudba skladatele Leeho Dichtera, která se příjemně doplňovala s obrazem, včetně hudby dobové. Vskutku krásné to na poslech. A na pohled jakbysmet - kameraman Darius Khondji utvořil líbivé kompozice a vykouzlil snímku magickou atmosféru. Obrazově nejsilnější je samotná akcentace prostředí - kontrast mezi dnem a nocí. Film jsem si velmi užil a líbil se mi po všech stránkách. Není divu, když ho režisér Quentin Tarantino označil za nejlepší film roku 2011. Hodnotím: 80%.

"Zistil som, že mi tie polnočné prechádzky pomáhajú pri tvorbe."Ani sa nečudujem, lebo Gil, americký spisovateľ, sa presne o polnoci ocitá v minulosti. Parížska spoločnosť a zvučné mená ako Fitzgerald, Hemingway, Picasso, Dalí a mnoho iných. Romantický filmWoodyho Allenanázorne ukazuje ako ružovo si môžeme vykresľovať minulosť. Film je plný parížskych uličiek, podnikov, fontán i záhrad, celé to podfarbuje príjemná muzika. Žiť spokojne v prítomnosti so sladkými ilúziami o minulosti. Presne o tomto je tento milý film.

Woody Allen se ve Půlnoci v Paříži snaží vytvořit romantickou pohádku pro milovníky nostalgie a intelektuálních odkazů. Výsledek ale působí spíš jako laciná turistická brožura než smysluplné filmové dílo. Film se topí v samoúčelné atmosféře a papírových karikaturách slavných osobností minulosti, které nemají hloubku ani skutečnou funkci.
 
Owen Wilson zde hraje Allena v jiné tváři – neurotického spisovatele, který hledá inspiraci v minulosti, ale celý jeho vývoj je předvídatelný a ohraný. Místo hlubší reflexe dostáváme povrchní moralitku o tom, že “každý má pocit, že minulost byla lepší”, což je sdělení, které film omílá znovu a znovu bez skutečného dopadu.
 
Stylizace Paříže je sice malebná, ale působí až kýčovitě a film sklouzává k romantizování za každou cenu – na úkor uvěřitelnosti. Místo magie minulosti cítíme spíš literární pózu a prázdné dialogy, které potěší možná fanoušky Hemingwaye, ale ostatní uspí.