Ty, který žiješ (2007)

Zítra je taky den// Funkční bridging mezi tvůrčí nicotou a genialitou. // Černočerná komedie o ztracených duších náměsíčníků všech tvarů, velikostí a pohlaví, chycených do časové smyčky chladného mlžného předpeklí, kde i pes je obviněn ze lži. // Přejete si koupit loď s paragonem, nebo bez..? Elektrické křeslo po prvé, po druhé, po třetí - prodáno! „Pane odsouzený, myslete na něco jiného…“ Konečná stanice:Léthé.// Je možné najít pár artefaktů z němé filmové éry grotesky. Myslím, že panuKaurismäkimuby se film taky líbil, pokud ho v mezičase neviděl.

Poviedkový kaleidoskop o individuálnych stereotypoch nutných pre plynutie dní. Roy Andersson vytvára spoločné miesta - sídliská, bary, kultúrne domy a úzke ulice, aby demonštroval v akej tesnej blízkosti a zároveň izolácii vedľa seba sme. Je to patetická, príliš jednoduchá filozofia, neponúka žiadne východisko. Napriek tomu je pre mnohých prvým motívom dňa. Budím sa a vstávam z postele, aby som už v úvode dňa prehlásil, že „Aj zajtra je deň". Táto istota je neutrálna a preto nám, myslím, tak štedro vystačí. A preto si ju pripomenieme aj večer.

Ty, který žiješ svůj život v zoufalém osamění, prožívaje prchavé okamžiky štěstí pouze ve svých snech, ty, který žiješ svůj život v naději, že někde přece musí být lépe, ty který žiješ svůj život tak, abys ještě stihl poslední rundu, nezoufej – zítra je přece taky den. A po probuzení s ulehčením zjistíš, že rachot letících bombardérů, který tě probudil, patřil jen projíždějícímu vlaku. Anebo to přece jen už vypuklo?

Kouzelné švédské panoptikum příběhů pábitelů z přízemí společnosti. Je to taková sbírka živých obrazů kolorovaných sychravým počasím, barvami starých zářivek, deziluzí, bezradností, nudou... tak jak to někdy v životě bývá.   Obrázky ze života, jako bychom je viděli nehrané, jako bychom jimi procházeli.   Dost mi to připomíná Hrabala, jeho příběhy o ničem, ten je ale dokázal rozsvítit nečekanými metaforami.   Tady je to víc šedivé, nevlídné, vybledlé...                                                                                                                                Mně se to líbilo, i ty scény, téměř bez pohybu s syrovými dialogy , vybledlé barvy, scény jako obrazy. Komedie to zrovna není, musí na to být člověk v správném rozpoložení, mít k tomu sklenku suchého vína nebo dvě. Čím víc, tím líp, líp to pochopíte.

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída.