Písně z druhého patra (2000)

Já nevím. Další z řady dlouholetých restů a já ho dokoukávám po vydatném víkendu... kompozice, mizanscéna a realita filmu je něco netradičního, severský rukopis je v tom jasný. Statická kamera přechází ze záběru do záběru, pokaždé úplně jinam, chvíli člověk pozoruje surreálné drobné (až gilliamovské) prvky, aby se pak de facto ocitl v něčem, jako je snad peklo... takové to pojetí pekla, že je to skoro to samé, jako tady, jen se v něm dějí jiné věci. Symbolismus je tam asi nějaký, ale to je jako analyzovat Jodorowského, nemám o to nějak extrémně zájem. Je to jako kdyby Wes Anderson namísto barviček a dynamického příběhu adaptoval nordickou depku, černý humor a přístup (baví mě, jak vždycky v pozadí někdo projde/projede a vytrhne to dění vepředu - úředníci, co jdou po silnici a vzájemně se šlehají). Žebrák potká muže, kterého vykopla přítelkyně z bytu... a tak se žebrák dovolává, aby žena muže vzala zpátky, mezitím ona oknem slyší volat svoje jméno, ale už si to rozdává s dalším týpkem, na jehož otázku, kdo to je, tvrdí, že neví, o koho jde. Zvláštní, číst u tohohle Bukovu sbírku, kde v jedné básni píše o tom, jak sedí v druhém patře. Vlastně de facto i já jsem v druhém patře. Končím druhý. Můj otec končil druhý. Nevím, Roy Andersson, huh, asi budu muset zkusit ještě někdy nějaký jeho další film, tenhle mi v druhé půlce už moc neřekl. Chvíli to baví, pak to začne nudit. Lidem to bude i nebude sedět.

Byť človekom nie je ľahké. A na túto neľahkosť bytia sa vo filme z roku 2000 zameriava aj švédsky režisérRoy Andersson. Snímka, ktorá je do značnej miery čiernou komédiou, si všíma zdanlivo obyčajných ľudí v boji s každodennými nástrahami osudu a nepredvídateľnosťou života. Obyčajné situácie film štylizuje do špecificky ladených scén, vďaka čomu sa ako celok vyznačuje jedinečným vizuálom, ktorý navyše zvýrazňuje dominantná statická kamera. Vizuálna stránka je výrazná ako v prípade výpravy, tak aj hercov, vystupujúcich s bielym líčením. Vizuál navyše zvýrazňuje celkovú depresívne ladenú atmosféru, nesúcu sa naprieč príbehom Anderssonovho filmu. Bohužiaľ, príbeh je zároveň najväčším kameňom úrazu celého diela. Napriek tomu, že začína viac-menej solídne s tým, že aj neskôr ponúka viaceré skvelé scény (kúzelnícke predstavenie alebo storočný generál), postupne sa pretvára do podoby, v ktorej Andersson skôr stavia na snahu byť čo možno najviac obskúrny, ale upúšťa od humoru. A to filmu nakoniec najväčšmi škodí. Až do konca sa síce zameriava na človeka a jeho trápenie v rôznych podobách, ale robí to spôsobom, pri ktorom sa najviac zo všetkých trápi divák.Sånger från andra våningenukazuje, že má potenciál byť skvelou čiernou komédiou, ale dobrovoľne sa ho postupne vzdáva. Dielo režiséra Roya Anderssona je tak v konečnom dôsledku diváckym sklamaním. Kríza ľudskej existencie v humornom podaní sa tu postupne mení na krízu ľudskej existencie v nevtipných a vyčerpávajúcich obrazoch, ktorú ešte ako-tak kvalitatívne zachraňuje depresívne sivastá vizuálna štylizácia.

Od Anderssona jsem viděl už tři velmi podobně laděné filmy a tenhle mi bohužel přijde nejslabší. I tady nějak chápu, co to chce říct (vlastně je to tam celou dobu dost názorné - jak každý z nás v životě svým způsobem trpíme, jak každý máme své problémy... a jo, to se mi líbí a je to pravda), ta absurdně podaná každodennost se mi zamlouvala i tady, má to symbolistické scény, skvělou a promyšlenou statickou kameru a v první polovině mě to dost zaujalo (škoda jen, že ta druhá už je taková nijaká), ale jako celek je to takové... nedomrlé, své myšlenky to někdy podává dost těžkopádně a ne zrovna nejlíp a hlavně mi v tom chybí nějaký celistvý dojem. Jasně, celý film zobrazuje jen osudy pár lidí, děj tam není, ale tu celistvost mám na mysli jak vedením těch osudů (které jsou skoro všechny divně utnuty a nedotaženy), tak myšlenkově. Vlastně snad jediný jeho film, který má nějaké uzavření, je Ty, který žiješ. Holub uzavření nemá a Písně z druhého patra sice něco na ten způsob mají, ale zase to působí těžkopádně. Špatný ten film ale rozhodně není, jen Ty, který žiješ, se povedlo o něco víc. A o trošku víc i ten Holub. A surrealistický tenhle film fakt není, spíš symbolistický. 3*

Film sa sklada z 46 statickych zaberov a retazi na prvy pohlad nesuvisiaceho radu neveselich osudov.Uradnik pride o miesto,kuzelnik pokazi trik s pilou,obchodnik kvoli poistke podpali svoju predajnu,senilny general oslavuje ste narodeniny,na zastavke zbiju pristahovalca atd a to všetko na pozadi zuriacej dopravnej zapchy,ktora vyhana ludi do kaviarni ,kde bezradne čakaju zaskočeni sledom udalosti.Všetky postavi a aj divak vedia len jedno čosi sa stalo,veci sa vymkli kontrole,vyššia moc zlyhala.Film ako podobenstvo o stave ludstva v sebe nesie silny existencialny a humanisticky naboj aj napriek svojej absurdnosti a apatickosti s akou sa Anderssonove postavy po bezutešnom svete filmu pohybuju.Andersson akoby preferoval estetiku škaredosti v centre jeho zaberov stoja väčšinov zvädnute postaršie postavy s miernou nadvahou,nabielenymi tvarami a s maskou akehosi blaženeho smutku

Obdivuhodný a přesto těžko stravitelný, cynický pohledRoye Anderssonana svět, ve kterém národ těžko hledá svoji existenci a naprosto se v něm ztrácí a utápí. Smysl pro humor a lidskost je to jediné, co nás může zachránit před temnotou v našich životech, zasmát se můžeme vždycky, i když se občas jedná o hořké, někdy až kruté smíchy. Přesně 46 statických záběrů, které dohromady tvoří celý film, zachycují kolaps společnosti a lidí, jejichž životy jsou naprosto prázdné a nenaplněné. Velmi působivý a jedinečný filmový zážitek.