Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě (2014)

Hehe, tohle byla prdel. Pocit o to umocňovala ta energie obecenstva, když nám byl film pouštěn ve škole coby přiučení v oboru či jakkoliv tomu chceme říkat, kdy to ale jakože fakt skoro celou třídu nehorázně štvalo. Ale já se bavil, i když musím podotknout, že už jsem to u toho taky začínal po chvíli ztrácet. Veškeré asociace napříč filmem a jednotlivé odkazování z jednoho obrazu na druhý je ze začátku zcela zřejmý, ale postupující stopáží mě tedy film upřímně začal mást o to víc a už jsem si jednotlivá vyobrazení nedokázal nikterak spojovat. Ale ty jednotlivé mikropovídky přeci jen v sobě měli něco, co moji pozornost udrželo po celou dobu. Ať už šlo o ty perfektní kompozice (ty více zaměření naakademicky přesné dodržení zásad čtení obrazunaprosto nepobratelné - eech, miluju uměleckou školu), absurdní černý humor (kdy jsem se zas všemu smál jenom já) či zkrátka nějakou špetku filmové magie, která mé myšlenky u filmu zkrátka udržela. I když, mělo to být výrazně kratší. A teda, fakt nevím, jak to ta minimalistická skoro až bezduchá estetika filmu občas dokázala, ale mě některé momenty silně dojaly (ta dětská radost v očích toho pána hned v prvním záběru a já hned věděl, že jé to ztracený).

Styl Roye Anderssona mi přijde pozoruhodný, ale nečekal jsem po zkušenostech s jeho staršími filmy, že mě může pan režisér zaujmout až tak! Tento film nabízí totálně nepředvídatelnou strukturu: Nejdřív se zdal být volnou sérií absurdně černohumorných anekdot, záhy dočasně přešel do fáze, kdy jsem marně tápal, na základě čeho Andersson vytváří a pojí vedle sebe jaksi nesouvisející scény... a když jsem se brzy zase více chytl, pan režisér mi vyrazil dech navrácením se v čase o 60 let zpátky ve stejné hospodě s fascinující muzikálovou scénou, aby po pár dalších scénách ještě totálně prolomil časovou logiku, když do relativně novodobé hospody nechal nákráčet v dobových kostýmech středověký (příp. max. raně novověký) regiment, jehož vůdce vyklizuje prostor od přítomných ženských jako kdysi na Karlštejně. :o) Tyhle, ale i další nápady mě však spolu s osobitou atmosférou a nápaditou hudební stránkou často nesmírně bavily, stejně jako absurdní bezemočnost vybraných postav v nevšedních situacích a hlavně ústřední dvojice zkrachovalých prodejců bizarních masek, kteří se napříč filmem objevují pravidelně v navazujícím příběhu. Dlouhé statické záběry s opravdu bohatým děním umožňují divákovi nejednou zaměřit krátkodobou pozornost na jinou část snímaného prostoru, asi jako v divadle při pohledu na jeviště, přičemž Andersson nejednou během záběru postupně využije i ty vedlejší dveře v rohu, prostor za oknem nebo jiný zpočátku nepodstatný detail přítomný na obrazovce. Dojem na cestě k pětihvězdě mi zkazilo jen pár drobností v podobě již méně poutavých předělových scén či přehnaně bizarní scény s opičím experimentem. Zase díky tomuto výjevu s uvádějícím nápisem „homo sapiens“ mi ale více došla potenciální myšlenka o tom, že každý člověk nebo tvor se ocitává v alespoň částečně podvládě někoho jiného, jehož řád ho nutí v něčem se přizpůsobovat nebo jinak být omezován a řízen... Nezaměnitelný zážitek, kdy jsem nejednou zíral s naprostým, ovšem vesměs pozitivním úžasem.[85%]

Majstrštyk švédského režiséra svým formálně-obsahovým pojetím v mnoha ohledech blízký obrazům norského malíře. Statické postavy s nabělenými tvářemi v pečlivě a do nejmenšího detailu naaranžovaných scénách, jako by právě vystoupily z Munchových kreseb i se svými traumaty, depresemi a (marnou) touhou po radosti - vždyť smích pozorujete jen za oknem restaurace a dobře se má už pouze ten, komu právě telefonujete...

Hodně to připomíná a stylem je to vlastně úplně stejné, jako Anderssonův předchozí film Du levande. To mi ale vadí ze všeho nejméně, navíc když se zde objevily jiné postavy a v jiných situacích. Z první poloviny jsem byl nadšený (ona už jenom úvodní scéna mě rozesmála) - opět tady byl (většinou) skvělý absurdní humor, párkrát jsem se i zasmál nahlas, některé scény měly hloubku, některé měly skryté vtipy v obraze nebo více dějů v jedné stejně... Opravdu to bylo stejné jako v Du levande. Bohužel v druhé půlce se Andersson asi vyčerpal, protože tam to vše šlo rapidně dolů, začalo to být nudné, vtipných situací ubylo a navíc se celý film věnoval úplně jiným postavám - kromě ústřední dvojice prodejců (která mě btw bavila ze všech nejvíc). Chybělo tomu bohužel i něco jako konec. Ale jinak se mi to líbilo - kamera je mistrná, práce s mizanscénou taktéž, je to přesně ten Andersson, jak ho (zatím) znám, ale všechno to šlape půlku filmu. Pak už to jde prostě dolů. Zůstal bych jen u 3*, ale potom, co jsem dneska viděl Co děláme v temnotách, dám lepší 3*, jelikož tohle mě aspoň pobavilo. Já vím, na hvězdičkách to nic nemění, ale pro mě to nějaký úděl má. Lepší 3*

Absurdní černohumorné dramaHolub seděl na větvi a rozmýšlel o životěje posledním filmem z volné trilogie o lidské existenci, která patrně spěje k nevalnému konci. Alespoň tak to chápu já. Předchozí dva snímky byly o fous zábavnější, ovšem i tady jsem se několikrát od srdce zasmála, zejména mě pobavilo dění v hospodě U kulhavý Lotty z Göteborgu. Touhle mozaikou kraťoučkých příběhů však chtěl nejspíš Roy Andersson vyjádřit své rozčarování nad počínáním nás obyčejných smrtelníků. Jinak si nedovedu vysvětlit pesimismus a beznaděj, jež z většiny protagonistů a scén vyzařují. V kontextu s tím nevyznívá moc pozitivně často opakovaná věta„To je fajn, že se máte dobře”, spíše má velmi hořkou pachuť. Každopádně scénáristu a režiséra v jedné osobě za tento svérázný třídílný počin nesmírně obdivuji. Vůbec totiž nechápu, kde přišel k tolika úžasným nápadům a ještě se mu je povedlo tak báječně stylově zrealizovat. (75%)