Tichá bolest (1990)

Silný příběh dědy a jeho vnuka ve dvou prolínajících se časových liniích. Absurdita tehdejší vojny, zrůdnost režimu a sem tam nějaké to životní moudro v podání Rudolfa Hrušínského.„Správnější je v Bohu žít, než se k Bohu modlit. … Chlap zůstane chlapem i bez vojny. A z posery neudělá chlapa ani prezident. … Tož tak na světě. … -K boji v boj, do tanku v tank! -Velí nějak divně, ne?“

"Neostávej tady, Janku. Není dobré ostávať mezi lidma, kterým připomínáš svinstva, kterých se dopustili.Proceloudědinubudešnavěkysynemčlověka,kteréhoonizabily,anebopřinejmenšímdopustili,abybylzabitý."Táto pochmúrna dráma zo značne absurdnej doby mi až tak dokonale nesadla. V prvom rade som už doslova presýtený už pomerne otrepaným prostredím armády (v štýleČiernych barónov), v ktorom sa dookola objavujú tie isté typy (plochých) postáv a často aj viacerí (nie práve špičkoví) herci, ktorí zrovna nepatria k mojim obľúbeným (v tomto prípade vedie Martin Dejdar). Jedni z mála, čo ma tu dokázali nejako zaujať, sú Dušan Cinkota (vojak Gažik) ako Cigán, ktorý to vie s nožom a "namakaný" borec Pavel "Smrtibrácha" Zedníček (vojak Berousek). Tá epizóda so "Smrtibráchom" (inak veľmi vydarená) akoby ani do tej vážnej drámy nepatrila, je skôr ako z nejakej strelenej komédie (ale aj tak veľká vďaka za ňu). Na záver som si nechal to najlepšie, čo posúva celú snímku na vyššiu úroveň. Mám na mysli Rudolfa Hrušínského (děda Kadavý) ako človeka oplývajúceho veľkou životnou múdrosťou (hádam len trochu až príliš veľký hrdina), ktorého skvelý herecký výkon je zaujímavo okorenený valašským dialektom. Dejová línia s ním ma dokázala strhnúť nepomerne viac než tá "pétépácká"."Snažte se mě prostě probodnout." "Jaksiprajete,pánSmrtihlav." "Smrtibrácha,prosím!"

Hned po roce 1989 se prostě musel natočit film, který ukázal, jaké byli soudruzi svině, hlavně v 50. letech. Film se neodehrává lineárně, ale promítají se v něm dvě dějové linie. Hlavní postavou je inspektor drah, děda Kadavý, a druhou postavou je jeho vnuk Janek Kadavý, který je v jedné linii vzpomíná na to, jak byl ještě dítě, a v druhé – současné – je čerstvě dospělý. Ptáte se, kde je jeho otec? No, bojoval za druhé světové války v bitvě o Anglii a sestřelil několik německých letadel. Komouši se mu odvděčili tak, jak to uměli nejlépe – v roce 1949 jej zatknuli a jako třídního nepřítele zavraždili. Děda získal až po sedmi letech urnu s jeho ostatky, kterou mohl pohřbít v rodinném hrobě. Děda je celkem svérázný chlapík s výrazným jihomoravským nářečím, který nemá soudruhy vůbec v lásce a nebojí se jim odporovat. Především se však stará o svého vnuka. Janek si díky svému třídnímu původu užívá v dětství odstrkování od spolužáků a učitelů. Je vypovězen od pionýrů kvůli jednomu bdělému soudruhovi, následně pomaluje šátky kosočtverci, ale děda jej za to nepotrestá, a naopak pošle soudruhy do hajzlu. Málem není připuštěn k maturitě, nebýt dědy, který pohrozí jinému bdělému funkcionáři, že prozradí jeho kolaborantskou minulost. V dospělosti je povolán na vojnu k PTP, kterým velí věčně ožralý nadporučík Kopřiva, který mu navzdory jeho původu svěří péči o svůj tank, takže nějaký respekt k jeho otci vojákovi má. Další člen PTP, vojín Zunek je během pokusu o útěk za Západ zastřelen, a utíká tam z úplně debilního důvodu – je vegetarián a na Západě mají zeleninu také v zimě. Pak tam ještě figuruje soudek se slivovicí, který před čtyřiceti lety zakopal děda na zahradě a nemůže jej najít. Janek jednou uteče, aby strávil se svým dědou jeho poslední chvíle. Celkově se Janek s nikým nesere, hlavně s práskačem Hvolkem. Kopřiva Janka samozřejmě nepustí na dědův pohřeb. Tragikomická je také scéna, kdy má být postaven další most pro Kopřivův tank, ale stavař to odmítne, protože v močálu se most postavit nedá kvůli měkkému podloží. Ožrala Kopřiva tak vymyslí, že močál tím tankem přejedou. Za to by si zasloužil Darwinovu cenu, soudruh jeden poblbaný. Děda nechá Jankovi ve svých zápiscích poselství, ať dělá věci, o kterých ví, že jsou správné, a na ostatní se neohlíží. Janek se tím bude samozřejmě řídit. Tento film není ani o humoru, ani o vojně, ale spíše o tom, jak museli děda a jeho vnuk trpět bolestí, která nikdy nepřejde – sice se z ní stane na dlouhá léta Tichá bolest, ale jednoho dne se opět ozve a bolí úplně stejně, jako kdysi. Takže ve zkratce – soudruzi byli zmrdi, děda byl frajer, a Janek dělal vše správně. Filmu ubírám jednu hvězdičku, po prvním zhlédnutí jsem byl nadšený, teď už mě trochu rozptylovalo to, jak se prolínaly dvě dějové linie, ve kterých byl Janek téměř stejně starý, a v jedné jeho děda ještě žil, v druhé už ne.

Tohle je trochu jiné ohlédnutí za dobou 50. let, než třeba tematicky podobně ladění Černí baroni, která staví na lidovějším, humornějším stylu. Hrušínský svým hereckým výkonem dokázal povýšit slabší scénář, scény s ním působily silnějším dojmem, než scény z pétépáckého prostředí, ačkoli i ty byly svým vyzněním mrazivě působivé.

Príbeh Tichej bolesti ako taký som nevnímal až tak, ako skôr jeho prípadný obohacujúci zážitok z perspektívy jedného z posledných hereckých koncertov p.Hrušínského. A ten som si užil pomerne dosť. Je nepopierateľné, akými vysokými kvalitami film celkovo oplýva, ale napriek tomu ma nimi nedokázal zaujať natoľko, že by som sa pri ňom nenudil, že by som jeho pozeranie považoval za hodnotovo významné alebo že by ma niektorými svojimi prvkami žiaľ aspoň neiritoval. Lebo napríklad už len ten plagát ma hrozne irituje sám o sebe.