Zámek v Čechách (1993)

Mé oči jen těžko snáší tenhle televizní vizuál. Kdyby to vznikalo jako film do kin, jistě se dočkáme bohatší výpravy a kompletní kamerové magie Vládi Smutného... takhle jsme dostali jen to, co rozpočet umožnil. Ale na „kdyby" se nehraje, vím. Vyrozuměl jsem, že příběh se odehrává v roce cca 1955, a proto musím pokárat špatně okostýmované uniformy VB - zde se opět (jako například v Sedím na konári a je mi dobre) použila uniforma z let 60., které se, aby se neřeklo, na brigadýrku přišpendlila hvězdička. De facto každý novější film v tomto chybuje stejným způsobem a mě jen fascinuje, že původních uniforem VB byl enormní nedostatek už takto těsně po revoluci... anebo je to zkrátka neznalost autora kostýmů? Tak jako tak na mě atmosféra 50. let z tohoto filmu příliš nedýchala, ale dejme to stranou a přisuďme to tedy tomu malému rozpočtu. Koneckonců je to komorní film a je to vlastně jedno, neboť na ostatních frontách jde o film nadprůměrný. Postava hraběnky má šmrnc, postava Heřmánka je podmanivý a sympatický nešťastník. Vzájemná chemie funguje skvěle. Ostatní proplouvači novými pořádky (Josef Vinklář coby předseda, Ivan Vyskočil coby správce zámku) výstižně zobrazují oportunismus doby. Dialogy Jiřího Hubače a režijní timing mého oblíbence Martina Hollého ml. jsou sloužky naprosto precizní a bezchybné. Ztotožňuji se s celkovým zdejším hodnocením 82 %. I have spoken.

Zajímavý, smutný a krásný film. Chápu, že zrovna jej zařadila Česká televize v den, kdy přišla zpráva o smrti Karla Heřmánka. "Jsou jenom tři důležité věci, Alois: aby člověk něčemu věřil, aby si sám sebe vážil a aby včas umřel." Tahle věta Jiřiny Jiráskové je důležitým předznamenáním konce filmu a myslím, že má v principu co dočinění i s koncem Karla Heřmánka.

Za prvé jsem rád viděl ku příležitosti uctění památky o víkendu zesnulého Karla Heřmánka s panem hercem  i něco jiného než klasickou trilogii Hubert-Čerti-Srnci (+ možná ještě Krakonoš a lyžníci, by šel do toho zařadit a měli bychom tetralogii). O to víc jsem byl rád, že šlo o film, který jsem měl už léta v měrku. Řady Hubačových scénářů jsem si v minulosti hodně cenil. Od režiséra Martina Hollého se mi zase dost líbila Tichá bolest ze stejné doby. Stejně jako Hollému se  podařilo v rovněž  těšně porevoluční Tiché bolesti  zpracovat nezvykle vážným způsobem službů u PTP, tak i zde  pan režisér opět vytáhl zajímavé a ne tolik probádané téma směrem k reflexi poúnorového vývoje - zkonfiskování majetku a odsunutí šlechty . A ta, pokud se vůbec troufla vrátit, na zakázané území, byla nucena  přihlížet novým skutečnostem, že někteří podřízení naopak povyšíli a staré časy jsou definitivně pryč.:o Hubačův scénář opět nabízí prostor pro silný komorní lidský příběh, malý výrazovými prostředky, velký významem a dialogy, tak jak jsme u pana scénáristy zvyklý. Mnohdy jedna jediná scéna řekne o dané osobě a postoji směrem k době mnohé. Dostala mě například schůzka s předsedou výrobu, který nejprve návrat baronky do města bagatelizuje, vzpomíná na to, jak ji dříve obdivoval a tvrdí, že i když je doba třídně rozdělila, lidsky se můžou dohodnout...aby pak následně, když neuspolechne jeho apel k opuštění města, její rodinnu neváhal nazvat za generaci flakačů a parazitů.. Postava zesnulého Karla Heřmánka mě zasáhla nejvíce. Na první pohled obyčejný otrapa, který ale býval distingovaným elegantním lokajem a zpustl, protože hraběnku obdivoval a její vyhnaní považoval za křivdu. Dokonce neváhá ji pomoc, i když za to může příjit o přidělený byt. Karel Heřmánek v této neštastné dojemné poloze exceloval! Jde o to, že já osobně jsem měl problém s charakterem hlavní postavy, což mi přivodilo nerozhodnost v hodnocení.  To její peskování mi bylo npříjemné tak i tak. Ale  vzhledem k prostředí, ze kterého pocházela a krutému osudu, který ji v konstrastu s jejím původem potkal,  jsem chápal její neochotu dělat si věci sama, povýšenost, nadřazenost a ironii. To ano. Ale když ji přišel uříčený Alois varovat, že za ni jede doktor, zkontrolovat jestli je opravdu nemocný, zatímco ona ho zase jen okřikla za to, že nezaklepal, nedonesl šampanské atd. už mi začínala připadat vyloženě arogantní. Takový dojem jsem vlastně nabral v momentě, kdy bez studu řekla ochránci Aloisovi, že si ho neváží. Nevím. Zase to může být zajímavé v tom, že Hubác nechtěl nabízet jednorozměrné dobro s moudrou krví, ale ukázat, že i sama šlechta jako by byla trochu potopena ve svém vlastním mikro-světě,  nekoukala   na ohled k ostatním a kvůli ránám osudu mohla ještě více zahořknout. Možná ten motiv v tom filmu  ale nedošel  tak daleko. Ne. Mám pocit, že tak daleko ten film v tomto ohledu vážně nedošel.  Tak v konečném důsledku na mě ani tak nefungoval ten dojímavý závěr. Můj složitější vztah k hlavní postavě filmu ubral čtvrtou hvězdu, ačkoli je to jinak skvělý příběh. Ani proti hereckému výkonu Jiřiny Jiráskové nejde říct ani popel. Ale stavět obžalobu socialistického zkonfiskování majetku a zničení šlechty na takto poněkud arogantní osobě mi přišlo poněkud vratké.

Príbeh šľachtičnej, ktorá prišla o svoj majetok vďaka znárodneniu a jej nezlomnej vôli vrátiť sa späť. Na pozadí tohto príbehu sú zobrazené príbehy aj ľudí z jej okolia a hlavne zmeny v spoločnosti. Cítiť tu sentiment ale s citom. Na rozdiel od príbehovej stránky je tá technická na tom horšie a príbehu chýba spád. Ponúka sa prirovnanie s filmomW.E., ktorý je naopak technicky veľmi dobrý, avšak príbehovo prázdny.

Kombinace režisér Hollý a scénarista Jiří Hubač st. je předpokladem, že se odehraje něco mimořádného. Oba pánové uměli a dokázali bez ztráty kytičky i za bolševiků, kteří jsou zde předvedení bez přehánění a tvůrčí "hysterie" takoví, jací byli (a ještě jsou leckdy dodnes). Nejsem příliš příznivcem děl Jiřího Stránského, ale k němu jedním dechem dodávám, že se s komunisty nikdy "nenamočil", zato by mě zajímalo, co třeba na tohle dílo řekne nejodpornější představitel rudé, reformistické a disidentské fronty Pavel Kohout, jehož pětadevadesátiny nám ČT neopoměla připomenout jeho zfilmovanými "díly"...