Sůl nad zlato (1982)

Sůl nad zlatoz roku 1982 je magické pohádkové drama, které se může pyšnit netradiční a krapet zvláštní atmosférou, z níž nejspíše bude většina fanoušků klasických českých pohádek poměrně zaskočená. I když v dětství tenhle kousek nepatřil k mým úplně nejoblíbenějším, vždycky jsem jej obdivoval, protože je v lecčems unikátní - příjemně mě překvapilo shakespearovské pojetí příběhu, který se postupně transformuje v syrovou gotickou tragédii. Srovnávat tuto slovenskou pohádku s českou verzí z padesátých let minulého století,Byl jednou jeden král..., je ovšem naprosto nemožné. ZatímcoByl jednou jeden král...má své stálé místo na televizních obrazovkách, zeSoli nad zlatose opravdová klasika nikdy nestala, i když má naprosto jedinečnou a nezaměnitelnou atmosféru.Zajímavě pojatý pohádkový příběh.

Toto mám rád od detstva. Soľ nad zlato mám zafixovanú ako jednu z mála starých rozprávok, pri ktorých som sa nebál. Darmo, ten vizuál a zvuk je pri týchto rozprávkach strašný. Túto som nejako zvládol a ostala mi v srdci :) Vyrastal som na amerických filmoch a toto na mňa vždy fungovalo hlavne ako niečo nutné, aby som potom mohol vymýšľať soSmrtonosnou pascou. Príbeh pozná každý, ale keď sa naň pozrieš triezvo, scenár miestami nedáva absolútne zmysel. Kráľ vyhostí dcéru za úplne normálnu odpoveď, podloženú faktami :), pritom stihne zosmiešniť princa podzemia, ktorého otec sa zjaví z ničoho nič a potrestá nesprávnu osobu. A bonus? Kráľ po krátkom čase nespozná vlastnú dcéru. Berie sa to na môj vkus trochu vážne, na to ako je ten príbeh infantilný. Človek si niekedy nevie pomôcť a vedome urobí k.k.tinu, 4*.

Šafránkováako dokonala Maruška na storočie dopredu ahudbaKarla Svobodu, ktorá nejde von z hlavy ani skrutkovým extraktorom. Ja sa fakt nemám na čo sťažovať. Pokakal to v tom čase lenGott s Holanovou– ku krásnej hudbe k akože historickej rozprávke Soľ nad zlato dať pesničkuNáš song??? Ako my v Matici Slovenskej hovoríme:WTF!?

Poctivě jsem dala této pohádce šanci hned dvakrát, ani jednou mne však nebavila a nijak nezasáhla. Ze srovnání s Byl jednou jeden král, které se nabízí, přitom vychází jako chudší a de facto zbytečný počin. Nelze ani argumentovat větší věrností předloze, protože v ní o žádného zakletého prince a Maruščiny zkoušky nešlo, ani nelze tvrdit, že je hodnocena níže z důvodu její vážnosti oproti ,,rozjuchané" české verzi. Ostatně osobně mám ráda nejen veselé, nýbrž i tajemné a strašidelné pohádky a například O Janovi a jeho podivuhodném příteli či Pannu a netvora považuji za majstrštyky patřící do našich top 10. Sůl nad zlato je prostě objektivně slabší. Níže vysvětlím proč. V první řadě je ovšem třeba říci, že hlavní postava v obou pohádkách se liší, v Sůl nad zlato je jí Maruška, v Byl jednou jeden král je to sám král. Hlavní postava a částečně i důležité postavy vedlejší by měly být jasně charakterově uvedeny již v prvních minutách filmu. V Byl jednou jeden král je tato podmínka splněna dokonale, hned v prvních scénách je panovník představen obojím možným způsobem: skrze popis druhé osoby i skrze přímé setkání. Ve scéně s dvořany jej poznáme jako ješitného, vrtošivého, sebestředného a paličatého vladaře, který by rád viděl lidem až do talíře a sám vlastně neví, co chce. Vzápětí je však zobrazen jako stárnoucí a unavený muž, milující manžel a otec, který doufal, že bude jednou trávit důchod se svou ženou a jehož vrtochy vlastně pramení z jeho osamělosti a smutku. Hlavní postava tak není černobílá ani plochá, ale hluboce lidská. Vedlejší postavy Marušky, Drahomíry a Zpěvanky jsou rovněž představeny oběma způsoby, a každá má přitom jinou povahu. Samotná Maruška se pak ve scéně v kuchyni ukáže jako skromná, pracovitá, laskavá a moudrá dívka. O Marušce coby hlavní postavě v Sůl nad zlato se nedozvíme na začátku pohádky nic, jen že má ráda květiny, zatímco její sestry šperky (což je také jejich jediná charakteristika) a že má milého, k němuž přišla kdo ví jak. O králi se pouze ve stručnosti dozvíme, že je melancholický a depresivní, protože ztrácí zrak. Zatímco v Byl jednou jeden král je vyhnání Marušky v následující scéně naprosto logické, protože je zcela v souladu s povahou krále, v Sůl nad zlato působí jeho náhlý výbuch nevěrohodně. Prostě mu nepředchází nic, co by ho vyvolalo, neboť dcera si pouze přivedla rozumného nápadníka, který se chová slušně, a melancholik a cholerik jsou dvě rozdílné věci. Nelogický vývoj pokračuje zjevením se krále podzemí, od kterého by člověk čekal větší moudrost, ale který je hloupější než lidé, protože bezdůvodně zakleje vlastního syna tak, že ho neumí odčarovat ani on sám, a trestá Marušku, která se ničím neprovinila a nepohrdla dary země, což by měl vědět, jelikož slyšel-li předchozí část rozhovoru, slyšel nutně i zbytek. Následně je Maruška zkoušena princovou matkou, opět nevíme proč vlastně, když ta její povahu zná a je na její straně. Na zem padne kletba, neslané hostiny kromě Kukury zjevně nikoho netrápí a král všemu jen nečinně přihlíží, navzdory snaze svého šaška trudnomyslně posedává v komnatách, s výjimkou jednoho okamžiku se nechá bezdůvodně urážet svými potenciálními zeti, kteří jsou zobrazení jako prvoplánově zlé postavy bez další charakterizace (totéž platí pro obě sestry), a jednorázově vyslechne zoufalé poddané, aniž by cokoli podnikl. Kdeže je Werichovo ,, v těžkých chvílích jen panovník ví sobě rady"? Kdeže je jeho paličatost, s níž se snaží za každou cenu dokázat svou pravdu zničením soli, neslanými hostinami, vařením pro celý zámek, výměnou královského pokladu za pytlík soli s podruhyní? A o kolik větší je jeho napravení se, během něhož navštěvuje inkognito své poddané a pátrá po Marušce, aby v bažině prozřel nejen ze svého omylu, pokud jde o sůl, nýbrž i ze svého někdejšího sobectví! Je pak po zásluze odměněn a i on nalézá své štěstí. K pochopení své povrchnosti, marnivosti a lehkomyslnosti dochází i obě sestry. Své světlé stránky i schopnost samostatného úsudku má též Atakdále, když královu příkazu navzdory ponechává babičce kořenářce sůl. A oč nebezpečněji působí v závěru tři princové, kteří se poté, co nás po celý film bavili svou komickou stránkou, náhle v lese projeví jako chladnokrevní vrazi! Byl jednou jeden král je film, který nemá jediné hluché místo, v němž každá věta má svůj smysl, kde zazní hned několik mouder, divák se tu dočká romantiky ne jednou, ale minimálně třikrát, a který je naprosto dokonale vyvážený: kde není moudro, je něco tajemného nebo dramatického, kde není něco dramatického, je něco komického (viz všechny scény s kuchařem, rozhovory s princi u večeře i snídaně i jinde, rozhovory krále s Atakdálem), kde není něco komického, je něco romantického, laskavého či něžného (viz Maruščin pocit viny, že má ráda i někoho jiného než tatínka, píseň beze slov, zahradník a Drahomíra, Atakdále a babička sudička u sudu se solí). Byl jednou jeden král zkrátka oplývá výjimečně geniálním scénářem, který je vycizelovaný do posledního detailu. K tomu přičtěme pěkné kostýmy, skvělý výběr herců v hlavních i vedlejších rolích, jejich bezchybný herecký koncert a souhru, krásnou češtinu a perfektní záverečnou tečku. Jediné co lze pochválit v Sůl nad zlato, jsou krásné kostýmy a šperky princezen (plastové kostýmy v podzemí jsou naopak jako ze špatné scifi či nějaké nepovedené studiovky) a výběr Libuše Šafránkové do hlavní role, které to jako Marušce velice sluší. V tomto směru pak nemohu souhlasit ani s tím, že slovenská verze je lepší. Panu Chudíkovi žádný prostor pro větší projev citu stejně neposkytuje, takže jeho postava v originálním znění větší hloubku nezískává, totéž platí pro ostatní postavy včetně jinak dobrého Kronera, naproti tomu slovenský dabing Nagyové ochuzuje postavu Marušky o zvláštní křehkost hlasu, jíž diponuje Šafránková, a sráží tak pohádku ještě o stupeň níž. V závěru pohádky není vůbec jasné, zda je král již slepý, a proto svou dceru nepoznal, či nikoli. Osud sester a jejich nápadníků také není objasněn (Maruška vyruší svým příjezdem žoldnéře, kteří se proti nim vzbouřili, projede bez zastavení okolo svých sester a dál už se nic nedozvíme). Byl jednou jeden král tak Sůl nad zlato poráží o několik koňských délek nejen co do vtipu a humoru, ale též množstvím moudrosti, laskavosti, romantiky a něhy, celkovou vyvážeností a i tak základními věcmi, jako je charakterizace postav a logika příběhu.

Jako malý jsem tuhle pohádku neměl moc rád, myslím, že to bylo především kvůli té podivné syntetizátorové hudbě, která mi k pohádce neseděla. Navíc byla taková ponurá, ne takovým příjemným způsobem, jako např. v Třetím princovi nebo Panně a netvorovi, ale fakt hnusně depresivní. A ještě předabovaný hlas mé oblíbené princezny.