The Picture of Dorian Gray (1945)

Tak trošku jiný "horor" než to co jsem dosud z černobílé éry viděl. Namísto hodinu a něco dlouhého laciného béčka je Obraz Doriana Graye skoro dvouhodinový film mající blíže ke klasickému Hollywoodu. Místy úchvatné interiéry snímané krásnou oskarovou kamerou, jako předloha klasický Wildův román s námětem bohatého mladíka, jehož hříchy a věk se nevpisují do jeho tváře, ale do prokletého portrétu (pár skvostných barevných záběrů). Což ovšem není zas taková výhra, protože hlavní herec je kožený panák (a nikdo známý tu nehraje), film natahují nekonečné voicovery vypravěče a šroubované dialogy. A hlavně o zhýralostech se jen mluví, aniž by je film ukázal. Zkrátka utahané (melo)drama, kde zaujme jen jedna vražda, jedno smutné dohnání k sebevraždě a "nečekaný" konec. Což je na 2 hodiny málo. PS: Angela Lansbury krásná nebyla ani v těch 20 a horor to fakt nebyl.

Výborné a hlboko pôsobivé spracovanie jedného z najlepších diel svetovej literatúry. Od knižného originálu sa príbeh odlišuje v niektorých viac či menej zásadných detailoch, ale tento scenár Alberta Lewina je v každom prípade absolútny skvost (okrem iného aj v podobe do maximálnosti vyšperkovanej postavy Harryho Wootona). Angela Lansbury dokazuje, že je fenomenálnou herečkou a Hurd Hatfield v titulnej úlohe taktiež exceluje počas celého deja. Viaceré momenty (vrátane tých, kedy sa slova ujíma voiceoverový rozprávač) chytajú jemný nádych film noir. *10/10

Podle hodnocení jsem v porovnání s verzí r. 2009 čekala bombu, ale ta nevybuchla. Ač mám k novější verzi výhrady, pořád mi Ben Barnes sedí víc než loutka bez výrazu v podání George Sanderse. Bude lepší si znovu oprášit knižní verzi. Poznámka ke komentáři uživatele Oktavianus: srovnávat postavu Sibilly Vane (Angela Lansbury) s Jessicou Fletcherovou mi přijde mimo mísu. Doporučuji podívat se na Cukorovy Plynové lampy z r. 1944, za které Angela Lansbury získala Oskara za vedlejší roli.

Albert Lewin toho moc nenatočil, ale tento film se mu rozhodně povedl. Celkem se přidržuje románového děje, liší se v drobnostech. Například Sibyla je v románu herečka v divadle, ne zpěvačka v hostinci; jednou pozve Dorian své přátele do divadla, ale Sibyla hraje ten večer hrozně, a tak přátelé odcházejí; Dorian jde do šatny za Sibylou a řekne jí, jak ho zklamala, jak je obyčejná, rozcházejí se ve zlém atd. Líbí se mi, jak si Lewin pohrál se sochou kočky, rovněž titulní portréty se hodně povedly. Potěšila mě Donna Reedová, známá z filmu "Život je krásný".

Príbeh o večne mladom zhýralcovi. Jeho životné a morálne poklesky neodráža jeho tvár a telo, lež namaľovaný portrét. . Americká adaptácia všeobecne známej predlohy bola nakrútená krátko po konci druhej svetovej vojne. Pútavý príbeh, plný zaujímavých myšlienok je najmä tom, či prechcať starnutie je naozaj to najcoolovejšie riešenie (dnes úlohu maliarov portrétov prevzali stále populárnejšie plastické chirurgie). Pridaná hodnota filmu je, okrem dobre spracovanej predlohy literárneho rebela Oscara Wildea, najmä nadpriemerná výtvarná stránka a omračujúco riešený vzhľad prostredí, v ktorých sa dej odohráva. Zďaleka sa to netýka len meniacej sa podoby portrétu a jeho farebnosti (v ostrom kontraste k čiernobielemu okoliu). Aj keď, samozrejme - portrét dominuje. No interiér veľkoryso poňatého Grayovho príbytku je jednoducho úchvatný. Preplnený soškami Budhu, rôznorodých vyobrazení hrdinov antických bájí a povestí, staroanglickej mytológie rytierov od okrúhleho stola, či staroegytských záhadných božstiev, oscilujúcich medzi životom, smrťou a večným bdením. Nečakaná filmová lahôdka, odporúčaná všetkým milovníkom literatúry, klasickej hudby a predovšetkým výtvarného i užitého umenia.