The Accordion (2010)

Akordeon je filmem koprodukčním, protože by zcela určitě Panahí ve svém protirežimním nastavení (a častých zákazech točit) nemohl zaplatit výrobu filmu, a představit ho tak kdekoli v zahraničí. Ostatně řada jeho filmů, včetně úspěšné Drobné nehody, je koprodukčních. Přesto se divák opět noří do autentické íránské reality. Tentokrát sledujeme dva bratry vydělávající si pouličním hraním na akordeon a bubínek. Jsou chudí, fandíme jim. Poté, co přijdou o akordeon, umíme pochopit, proč starší z bratrů bere do ruky kámen... Ale použije ho? Má právě on právo hodit? Mám íránské filmy ráda pro to samozřejmé snímání viny, "odvinění". Pro to pochopení, empatii, pro odpuštění. Zlo se mění v dobro, člověk vnímaný jako agresor se postupně mění na oběť, stírají se rozdíly v míře viny. Kdo je ten lepší? Kdo horší? Ten morální apel vidíme v Akordeonu stejně jako ve filmech Farhadiho nebo Majidiho. Sám Panahí v jednom rozhovoru říká:Přemýšlejte, komu se vlastně mstíte.A mě ta etika tolik odlišná od té evropské dojímá. Je pozoruhodné, že se v nesvobodné zemi točí filmy, v nichž je tolik lidského tepla. Nebo právě proto?

I tohle se Panahimu dost povedlo. Milý kraťas s milou a přitom docela realistickou pointou - a přitom je celý ten děj dost jednoduchý, ale o to víc mě potěšil. Jen po té filmařské stránce mi to přišlo jaksi slabší... 4*

Ve své jednoduchosti a autenticitě odzbrojující podobenství o velkorysosti a empatii, která spojuje. *~

Chlapec hraje na akordeon a jeho mladší bratr na bubínek, procházejí městem a sbírají almužnu od kolemjdoucích.
Chlapec omylem zabočí před mešitu, ale hraní tam je hřích, harmoniku mu seberou. Bratříček za něj oroduje a uklidňuje jej...