Drobná nehoda (2025)

„Pomsta ti klid v duši nevrátí, jen život naruby obrátí.“ Vahid ovšem tak daleko dopředu neuvažuje. Zbrklý je odjakživa a dnes dvojnásob, zaslepen vidinou pomsty na tyranovi. Nejprve jedná a až pak myslí, navíc to druhé mu moc nejde. V prachu polopouště horečně kope hrob, zapomínaje na Konfuciovo gnóma: „Když se vydáš na cestu pomsty, vykopej dva hroby.“ Teď má jen dvě možnosti, jednu hodně špatnou a druhou ještě horší. Křesťan by se v téhle situaci možná (?) pomodlil: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Zda tuhle modlitbu znají i muslimové netuším, ale Vahid na to moc nevypadal. Obměkčí jeho srdce holčička Nilufar? A bude pak Vahidovi až do konce života znít v uších vrzání protézy Chromého, nebo ty hrozné zvuky při závěrečných titulcích utichnou? Zajímavé civilní drama k zamyšlení, byť ne až taková pecka mezi oči jakoPožáry.Ovšem to strašidelné vrzání v nedořečeném závěru bylo podobně působivé jako koncert smíření sledovaný v divadle Dr. Mirandou a Paulinou Escobar veSmrt a dívka.

Takové diletantské. Čím víc se Panahí snaží působit jako režisér hraného filmu, tím méně mu to sedí a tím lépe se ukazuje, že je spíš umírněným odpůrcem íránského režimu s kamerou, kterou se nebojí použít. *** Dvě jen za to, že je to protirežimní téma, jinak vlastně za nic. Nedotažený nápad, který moc nefunguje. Žánrově i scénáristicky rozpadlé, chvílemi se to tváří jako absurdní drama, pracující s nadsázkou a odstupem, ale pak se to zvrtne do vážně míněné exaltované katarze, jednání postav mnohdy vůbec nedává smysl, především to, jak z příběhu ty nejumanutější jen tak odpadnou. A všechny ty zvraty. Panahí nikdy neměl filmařskou laťku moc vysoko,Taxi Teherán mě svého času nadchlojako chytrá provokace, ale zpětně viděno měl spíš výjimečné štěstí na funkční nápad, a tenhle počin mi od něj připadá úplně nejslabší. *** Kdo by chtěl vidět skutečně občansky a lidsky odvážné a umělecky i hodnotově plnokrevné íránské filmové počiny, navíc tvrdě protirežimní, doporučuji z poslední dobyTatamiaSemínko posvátného fíkovníku. *** (8. 12. s R. ve Zde.) *~

Íránský režisér Jafar Panahí příběh založil na své senzorické zkušenosti. Za inspiraci mu posloužilo jeho vlastní zatčení, když byl coby kritik režimu uvězněn a držen s páskou přes oči, nucen orientovat se podle sluchu. A teto aurální zážitek přetavil do těžiště zápletky. Jak se na ni nabalují další a další postavy, tak se nabalují i emoce a drama. Drobná nehoda je pevně vedená záležitost, která ve svém chaosu působí nesmírně autenticky. Velmi působivá černohumorná tragédie mravů, která ve mně zásadním způsobem doznívá a tepe a, řekněme, povrzává.

Ako situačnú čiernu komédiu som to dokázal brať len do chvíle, kým som sa nedozvedel, čo je vo veci, respektíve čo sa stalo v minulosti. Tým pádom aj vyznenie celého filmu a zároveň aj žánrové zasadenie je z môjho pohľadu odlišné. No ako by sme sa my chovali v rovnakej situácii? Zrejme podobne neprakticky a stále by sme pochybovali o tom, koho sme naložili do auta. Hlavná postava občas počuje z úst tých ostatných, že či záleží na tom, kto je v aute viac ako na tom, že bol do auta vôbec niekto vložený. Každý si môže na mnohé otázky položené vo filme odpovedať po svojom a nikto nemôže namietať, že niekto s opačným názorom má tú skutočnú pravdu.

Tento iránsky snímok nebol až tak úderný ako napr.I was a stranger, ale páčila sa mi autenticita, ktorá z tých postáv a prostredia doslova sršala a že režisér sa nebál ísť do kontroverzie so súčasným bláznivým režimom ajatolláhov v Iráne. V zásade sa tu ale jedná len o čierno-humornú konverzačku, ktorá už po istom čase začne nudiť a vytráca sa čaro prvej polhodinky, ktorá navnadí diváka na zaujímavý exotický snímok. Každopádne ale palec hore za odvahu a nasadenie režiséra. 60 %