Svědectví mrtvých očí (1971)

Film Svědectví mrtvých očí je stará a slavná detektivka, která hezky ukazuje, kam až vede nevěra. Profesor na univerzitě Jiří má za ženu stejně starou, úspěšnou redaktorku časopisu Hedviku, ale aktivně pokukuje po mladých slečnách, které by mohly být jeho dcery. S jednou takovou se zaplete o něco více a ona mu oznámí, že "nehodou" otěhotněla. Každopádně po zbytek filmu na něj tlačí, aby to své ženě řekl. Naprostá klasika. Touhou zmítaný profesor se však nemůže rozvést, protože by odešel oškubaný. Proto se rozhodne manželku zabít, aby měl kromě zbouchnuté milenky taky majetek své ženy. Situaci bohužel komplikuje, že při jedné z nesčetných hádek, které má se svou ženou v autě, srazí u cesty neznámou slečnu a zabijí ji. Spíše než o kriminálku se jedná o drama, neboť policie není moc aktivní a je tam spíše z důvodu, že byly spáchány 2 vraždy, takže musí být vyšetřování.

Skvělé herecké výkony, perfektní herci a docela promyšlený námět, ale hned na začátku, ten strýček, bývalý esenbák, který si zajde za šéfem kriminálky, dají si slivovičku a šéf kriminálky bez problémů zajistí šmírování nepohodlného manžela. Takže mne dost naštvalo, jak se komanči nestyděli toto zneužívání státních orgánů prakticky veřejně prezentovat. Také je tam hezky ukázaný život takové té komančské šlechty, vysoce postavených, kteří mohli prakticky téměř vše.

Otakarem Fukou perfektně zvládnutý režijní debut. Herci bez výjimky výborní. Upřímně mě mrzí a udivuje, že Danuše Klichová nedostávala ve filmech více hereckých příležitostí. Byla tady tak výrazná a vzhledná, že bych jí předpovídal hvězdnou kariéru. Fakt, že ji neznám, jsem přičítal její předčasné smrti nebo emigraci. A ejhle, ono ne… Zaujalo mě, že Ladislava Mrkvičku nechal režisér Fuka předabovat. O to víc, že mu podle mě ve vypjaté postelové scéně se Slávkou Budínovou ponechal jeho vlastní hlas…

Hodně pomalý krimi film. Prvních 30 minut to vypadalo na rodinný film . Všichni nadávají na socialismus, a v socialismu lidé kouřili i v nemocnicích. Za první republiky lidé nesměli hrát karty v hospodách . Dnes se nesmí kouřit v hospodách , a tohle všechno se mohlo za socialismu . 
Prostě vidět neustále herce s cigaretou mi hrozně vadí.

Celovečerní debut Otakara Fuky poskytuje zcela jiný pohled na středostavovská manželství než jeho diptych z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o rodině Novákových. Ještě pod vlivem novovlnné estetiky (a především Herzovy obrazotvornosti) vyčerpává i z těch nejvšednějších scén vzduch a sleduje, jak se všichni dusí. Zvláštní pozornost věnuje tělům, těm velkým malým vězením a slepým uličkám a z jejich střetů tká jedno propustné dění, do něhož sáknou i ty skromně nasvícené osudy cizích lidí. Daří se mu to bravurně i díky skvělému obsazení: zatímco Jiří Adamíra se skromně z epicentra konfliktu stahuje, Slávka Budínová si nenechá ujít jedinou příležitost, aby svou hrdinku nepotrápila. Více než kdykoliv jindy mi zde připomínala Genu Rowlands a s ohledem k tomuto srovnání lze litovat, že jen mnoho takových příležitostí nedostala.