Deváté jméno (1963)

Povedené komorní drama s nádhernými záběry Josefa Illíka. Film je velkým sólem pro Sklenčku a Fialovou, ostatní tvoří spíše křoví. Milovali se už za války, chtěli se zbavit jejího muže... pak se dlouho neviděli, nyní se potkávají u hřbitova... Děj se postupně rozbíhá a míří až ke skvělému dvojnásobnému finále - napřed scéna ve volné přírodě, kdy nevíme, jestli chce muž svoji milenku zabít či pomilovat, a pak úplný závěr ve vaně... Snímek by se hodil i na festival noirových filmů.

Temný československý krimi film, s výbornou psychologií postav. Vygůglil jsem, že Vlasta Fialová nebyla sestrou Květy Fialové, což jsem nevěděl. Temné pohnutky, temná přírodní zákoutí, temné emoce, temnota jak od Schulhoffa. V čs filmech té doby docela ohrané téma "dohání mě protektorátní minulost, musim odstranit mikrofilmy/ svědky/ důkazy" tady nepůsobí nijak křečovitě ani nepatřičně. Sklenčka, Pláteníkův zemědělský tajemník z Okresu na severu, který si své ostruhy vysloužil za kolektivizace, tak tenhle Sklenčka tu ukázal, že byl zdatný herec. Potěšily mě záběry ze staré Olomouce. Občas není dobře slyšet, co si ti dva řeknou, to není nekvalita, to si nás jen režisér povodil a udělal z diváka slídiče, který špičatí uši ve snaze zrekonstruovat ze střípků celý příběh.

Oficiální text distributora je zcela mimo. Vražda se totiž odehraje na úplném konci a Bezpečnost tu nehrála žádnou roli. Dva lidé, kteří mají za okupace na svědomí těžké hříchy se znovu potkávají. Pořád dokola hledají nějakou cestu, jak spolu být, ale Ota Sklenčka se k tomu moc nemá. A tak to pořád řeší dokola. Žádné velké drama z toho není. Spíše v závěru, jenže v tu chvíli film končí. Pod žádnou moralitu vysvětlování nebo přitlačení ke zdi, aby se zodpovídali nebo čelili svým dřívějším skutkům se ale nedostávají.

"Já mám přeci taky svědomí…."Jako vážně? Jaké svědomí asi mohl mít muž, který nejen morálně selhal za okupace, ale který ze strachu před prozrazením tohoto selhání nakonec zcela chladnokrevně zabije svou bývalou milenku? Ota Sklenčka to psychické rozpoložení téhle postavy sehrál s neuvěřitelnou bravurou. Ale ten film není jen o jeho hereckém výkonu. Je hlavně o celkové atmosféře, která postupem času houstne a v okamžiku, kdy Sklenčka jde se svou dcerou na procházku močálovou krajinou, si člověk připadá skoro jako by sledoval horor. Skoro jsem se bál, aby ji něco nechtěl udělat. Moc jsem to v danou chvíli nechápal, ale při následné procházce dotyčného se svou exmilenkou toutéž krajinou jsem to už chápal moc dobře. Brr, to bylo tak tísnivé, že z toho šel až mráz po zádech... Film je rozhodně dokladem toho, že Sequens byl velmi dobrý filmař, zde ve spojení s originální kamerou Josefa Illíka téměř výborný. Plný počet přesto nedávám, protože tohle už fakt vícekrát vidět nechci. Brr...

Většinu času to je divná politická fraška:  „Udali jsme černou zabíjačku. Osm mrtvých.“ – prase cennější než osm lidí?? Ke konci se to žánrově posune někam jinam, což zachraňuje alespoň průměr. Svatavě to moc sluší. Otík ale pálí politicky za jinou. Hlášky: „Po válce.“ „O Velikonocích.“ „Měl pohřeb v krematoriu.“ – urna. „Vrátil se z koncentráku jako mrzák.“ „Přišli si pro mě týden před Štědrým dnem.“ „Mě u partyzánů namrzlo ucho.“