Příliš velká šance (1984)

Příliš velká šance ani moc není kriminálkou. Známe v ní sice pachatele, ale nevidíme postupy kriminalistů. Právě naopak. Film se zaměřuje na hlavního hrdinu, který nešťastně zabije dítě. Rozhodně bych neřekl, že byl Petr Gabriel podnapilý, jak tvrdí oficiální text distributora. Měl pár skleniček, ale po celou dobu to vypadá, že je naprosto fit - nemotá se, neplete se mu jazyk a má střízlivé myšlení. Faktem je, že mu kluk skočil do cesty a kdyby v sobě neměl alkohol, mohlo jít o sice nešťastnou, ale jinak celkem běžnou nehodu. A tak zatímco si Gabriel vytváří alibi u své milenky a zakrývá další stopy, policie tápe. A pak Petr udělá největší chybu. Došlo mi to hned, jak mu kriminalista o tom, že stále nemají tělo řekl. Tím je vlastně snímek ukončen. A podle mě je zde hodně zbytečné omáčky v podobě milostného sblížení s Olgou. Dobová kritika brala snímek jako varování před řízení pod vlivem a také jako obrázek úpadku do té doby morálního člověka pod vlivem nemorálního činu.

Po nadšení dvou spřízněných kolegů a jednoho mého kdysi velmi oblíbeného uživatele jsem čekal  malínko  víc. Jako což o to....námět je dobrej, Hapkovy znepokující tónečky taky (zaujal mě i ústřední italský šanson) a  některé jednotlivé momenty fungují výborně – například scéna s projíždějícím vlakem, symbolizujícím životní křižovatku, na níž se hlavní hrdina ocitl, nebo jeden z mála skutečně silně emotivních okamžiků, kdy si Karel pouští ústřední píseň a pod tíhou starostí upadá do konejšivého polospánku, aby následně o to s větší tíhou procitnul zpět do reality. Už samotná konfrontace s následky zdánlivě „obyčejného“ přepadení chaty a tragického však představuje zajímavý psychologický materiál, který svým námětem vzdáleně připomíná Krejčíkovy poválečné  mistrovské psychologické kusy, tentokrát ovšem v podstatně konvenčnějším a méně přesvědčivém podání. Ale i to, že nehodou usmrtí dítě někdo, kdo zasvětil svůj život boji proti dětským nemocem, je silný paradox, jenž otevírá otázky viny, náhody a morální odpovědnosti. Právě v těchto motivech film naznačuje mnohem hlubší souvislosti, než jaké se mu podaří ve výsledku naplnit. Zajímavý psychologický materiál a několik silných scén tak zůstávají poněkud uvězněny v chladném, příliš vypočítaném vyprávění, které ve mně navzdory svým kvalitám nedokázalo zanechat  silný dojem. Navzdory všem kladům je tohle už jen matný dozvuk dřívejších skvělých  Schulhoffových Kalašovek. Ono je fakt škoda, že si to nemohl Schulhoff natočit sám, ale ideálně v nejlepších letech v šedesátkách, kdy se obecně ví, s jakou temnou atmosférou dokázal natočit právě ty svoje Kalašovky. Nikdy mě to dříve nenapadlo a vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlel, ale při pohledu na jeho režijní filmografii po roce 1970 si uvědomuji, že mezi jeho normalizačními satirami už nevidím žádný vážný film, který by mě vyloženě lákal ke zhlédnutí. Píšu „vážný film“, protože bych se zdráhal označit psychologickou Příliš velkou šanci za kriminálku. A tady v podání  Otakara Fuky už jde teprve  jen o rutinu.  Poslední třetina mi přišla poměrně zajímavá a napínavá, ale jinak mě film spíše minul. Působil na mě chladně, tezovitě a tak nějak chtěně na efekt, vykalkulovaně a „šuštící papírem“, takže se nedá příliš ocenit ani jeho realisticky strohé pojetí. Ve vztahu mezi Petrem a Olgou jako by nebylo mnoho lásky ani během jejich prvního společného večera na chatě. Jsou to zvláštně chladné postavy ve zvláštně chladném světě. Možná je ta odosobnělostí inspirovana evropskými dramaty, ale byl to pro mě tak neosobní zážitek s jalovými postavami, že to na mě prostě nefungovalo.

Divácky nenáročné české drama se skvělýmJanem Kanyzouv hlavní roli, ideální na pozdní večer s něčím dobrým k jídlu a pití. Film příjemně odsýpá a i když se nejedná o sofistikovanou detektivku, jaké známe například z 60. let, rozhodně nenudí. Možná nenabídne nic převratného, ale jako poctivá televizní podívaná funguje velmi dobře a vyloženě zklamání se pravděpodobně nedostaví.

Dost dobrý film, který nezkazila ani prkenná, byť sošná Jurištová. A co se týká toho Kanyzy, člověka to vede k tomu, že začne uvažovat, jak by se v podobné situaci asi zachoval on sám. Nepřiznání (navíc šlo o dítě...) mu nakonec přidalo asi dva tři roky navíc a zase na druhou stranu, jako vědec řešil něco, co mohlo přinést pozitivum o řády více lidem. Za kriminálku bych to pokládal až jako poslední v řadě. Psychologický film a až na tu pseudoitalskou píseň dobrá i muzika. Inu, Hapka. Lukavský tyhle policajty společně s Hrušínským uměl nejlíp. Ale Kanyza mi do té role zas až tolik neseděl, na to znám těch lidí s téhle branže až dost. Ale v rámci možností dělal, co mohl.

Fukovi tu hraje do ruky obstojný Schulhoffův scénář a celkem uvěřitelný Kanyza, jinak se jedná o standardní normalizační moralitu o muži sežraném vlastními ambicemi. Režisér je velký génius milostných scén, což se opět potvrzuje. Skutečně smyslná práce. V žánru normalizační filmaři zkoumají mysl zločince jde o celkem smysluplný počin, kterému pomáhá i rozvážný a charismatický kriminalista v podání Brzobohatého.