Suki da, (2005)

FilmSu-ki-darežiséraHiroshiho Ishikawuz roku 2005 je viac než iba obyčajnou romantickou drámou. Príbeh Yu (Aoi Miyazaki/Hiromi Nagasaku) a Yosukeho (Eita/Hidetoshi Nishijima) je citlivým pohľadom na mladosť, prvú lásku aj neschopnosť adekvátnym spôsobom vyjadrovať svoje pocity, hoci v ľudskom vnútri nahlas kričia. Zároveň je horkosladkou spomienkou na minulosť, ktorá sa nedá vrátiť späť, ale človek ju stále pevne nosí v srdci. Podobne ako v prípadeTokyo.sora, Ishikawa aj tentokrát citeľne - hoci o čosi menej - stavia na málo slovách a majstrovskom vizuále. Za zvukov opakujúcej sa gitarovej melódie diváka prenáša kdesi na vidiecku hrádzu, do časov po škole, nechávajúc nesmelo kvitnúť mladosť, odhaľujúc prežívanie hlavných protagonistov a ich bezprostredného okolia, napríklad Yuinej staršej sestry (Sayuri Oyamada). A takisto, ako v prípadeTokyo.sora, aj tu platí, že prvá polovica kvalitatívne prevyšuje druhú. Poetickosť pocitov sa síce nesie celým filmom, pričom možno polemizovať, či objektívne nie je najsilnejšia práve v závere, ale subjektívne siSu-ki-dačloveka získava najmä svojím zachytením mladosti, ktorej - koniec koncov - necháva s odstupom takmer dvoch dekád "čeliť" aj dvojicu hlavných postáv. Obsahovo aj formálne zvládnutá, poctivá dramatická filmárčina so spomedzi protagonistov najväčšmi výraznou Aoi Miyazaki.

JÁ TĚ MILUJI...Film plný nejistoty, zámlk, pohledů na nebe a později na městskou šeď. Pomalé sblížení se pomalu proměňuje v otevřený, byť stále křehký vztah (první nesmělý polibek až v 1h15m). Velmi působivý film vyvolávající vzpomínky na vlastní mládí.

Ani kouzlo Miyazaki Aoi není dost silné, aby dokázalo vytáhnout tento depresivní snímek z průměru. Na můj vkus trošku omezené nejen v prostředí a postavách, bezobsahové a poměrně nudné, zkrátka tahle forma poetické romantiky v depresivním podání mi nesedla. 55%

Samozřejmě, že jsem nečekal normální film, když v něm hraje Aoi Miyazaki. A samozřejmě se mé očekávání potvrdilo. První půlka je hodně zajímavá, ale od té doby, co hrdinové zestárnou, už to jaksi není ono. Už se to jenom táhne a ty zajímavé záběry, které si pohrávají s divákem a jeho představivostí, jsou ty tam. Pak už je to jenom nuda, takže proto takové hodnocení.(21.02.2010)

Matty to opravdu hezky vystihl i když občas trochu přehrává, těch tvrdých překážek tam zase tolik není vlastně jen jedna ale o to zásadnější na konci filmu :-), která se sice drží hesla všechno zlé je k něčemu dobré, ale přesto mi tam tak úplně neseděla. A mimochodem ústřední skladba filmu (která hraje i zásadní roli v příběhu) Dear Blue je vskutku nádherná.(14.04.2009)