Šťastni spolu (1997)

Nedávno jsem se vrátil k Van Santově "Mala noche" a musím říci, že oproti ní mi Wongův tragikomický příběh nerovného vztahu a osobního zrání vyznívá tak trochu jako přehlídka náladových videoklipů (místy přerušovaná nekonečným handrkováním ústřední dvojice). Ale přehlídka je to svůdná, jen co je pravda.

,,Jak se osamělí lidé navzájem podobají..." Všichni známe páry, o kterých se říká - nemůžou být spolu ani bez sebe. ,,Co kdybychom začali znovu?" řeknou si, chvíli zažívají euforické chvíle než znovu spadnou do spirály hádek, ponižování, obviňování... O tomto zvláštním fenoménu, kdy jsou dva lidé dobrovolně ve svazku, co je ničí, vypráví Wong Kar Wai ve svém nesmírně intenzivním snímku, jen zdánlivě ironicky nazvaném Happy Together (protože co když jsou oba kluci právě v tomhle intenzivním spoluprožívání dobrého i zlého nejvíc šťastní?). Málokdy se vidí něco tak divokého a zároveň tak křehkého. Výbuchy asijsky přestřeleného násilí střídají scény tak krásné, že to bere dech (tango v oprýskané kuchyni, hlava položená na rameno ve špinavém taxíku). Film je z rodu těch, co musíme vnímat spíš srdcem než mozkem. Je to spíš atmosférka, něco jako bizarní sen, místy snad noční můra - uniká nám, kdykoli se objeví nějaká stopa příběhu. Dva muži přijedou do Argentiny. Nevíme tak úplně proč. Chtějí vidět vodopády, ale nikdy k nim nedojedou. Bůhvíproč se pohádají a rozejdou. Jeden z nich se v práci zakouká do svého kolegy, ale nikdy mu to neřekne - opět nevíme proč. Všichni trpíme sami a přitom nedokážeme udělat krok k tomu, abychom nebyli. Ve své zběsilosti, filmařské svobodě a nerespektování pravidel něco jako Amélie z Montmartru, akorát v Argentině, v rytmu tanga. A výrazně pesimističtější... Kdyby se na ČSFD dávaly půlhvězdy, viděl bych to spíš na čtyři a půl. Ale když tu čtu latentně homofobní komentáře typu "úvodní scéna divokého sexu dvou chlapů je odpudivá, ale dá se přežít" (podle této logiky bych se nemohl dívat na žádný film, kde se miluje muž a žena - není tomu tak) a sleduju, jak se kvůli tomu ubírají hvězdy, já naopak zaokrouhlím nahoru. Kromě nesporných kvalit filmařských mě baví právě i odvaha tvůrců a to, co film znamená pro hnutí tzv. New Queer Cinema - navíc jako jeden z mála asijských zástupců.

Filmy tohoto režizéra mě z nějakého důvodu přitahují, i když se u nich vždycky vlastně nudím. Což je vlastně asi součást jejich kouzla. Ten důvod, proč mě přitahují, asi je, že jsou hrozně hezky natočené, a tak nějak kouzelně vzduchoprázdné, takže se u nich hezky usíná. Dávám tři hvězdy a určitě se příště zase na něco od něj podívám :-)

Snad právě celá ta nahodilá kompozice černobílých a barevných záběrů, dějových sekvencí i meditativních záběrů, všechna ta souběžná tekutost i přetržitost, mi spolu s hypertrofovaným tělesnem pokaždé brání zorientovat se bezpečně v celém tom melodramatu. S každým krutým i sladkým gestem mi rovněž připomíná celou řadu próz, dramat i filmů, kde se podobně osudový vztah naplňoval právě tímto rytmem: pokaždé to bylo a je stejné, až do únavy stejné. Tak namísto, abych cítil, co cítí muži na stříbrném plátně, jen svědčím o chaosu jejich přitažlivostí a odporech a zůstávám bezradný.

Hongkongský mág a náruživý vypravěč milostných vztahů Wong Kar-wai ve filmu Šťastni spolu proměnil schéma vyprávění romantického příběhu. Zajímavé je, že tak učinil metodou záměrného podvracení a obcházení klasických vývojových vzorců spjatých s romantickým žánrem; na místo "dvě postavy k sobě hledají cestu" Wong vypráví o postavách dvou mužů, jejichž cesty se pro jejich rozdílnost od začátku postupně rozcházejí. Přes klamný název se jedná paradoxně o rozchodový film, ale to nijak nemění jeho účinek. Kamera a stylizace prostředí je tradičně pestrá, kmenový herec Tony Leung je zde možná ještě lepší než v kultovním Chungking Expressu.